Kdo byl Luciano Pavarotti?

Král opery, rocková hvězda, král vysokého C, … Oscarový režisér Ron Howard ukazuje v emotivním dokumentu Pavarotti, jaký byl Luciano Pavarotti jako člověk za oponou jeviště. K dispozici měl velké množství soukromých nahrávek od přátel, spolupracovníků i od rodiny.

Rozmáchlý i intimní filmový pohled na život, práci a osobu operní legendy Luciana Pavarottiho. Pavarotti přiblížil operu nejširšímu publiku, z chudého italského chlapce se stal v podstatě mezinárodní rockovou hvězdou. Jeho životní příběh, který emocemi, zvraty a velkolepostí sám o sobě připomíná operu, vypráví režisér Ron Howard, držitel Oscara za film Čistá duše. Ron Howard mimo jiné natočil ceněný dokument o Beatles Eight Days a Week – The Touring Years, a filmy jako Apollo 13, Těžká váha, Šifra mistra Leonarda nebo Rivalové.

Jméno Pavarotti zná celý svět. Hudební ikona, která svým významem, uměním a popularitou daleko překročila hranice operního žánru. Dost možná nejlepší tenor historie, kterého si v roce 1972 obecenstvo Metropolitní opery v New Yorku 17x vytleskalo před oponu. Dokument o něm, ale není jen filmem o celebritě, je to především hluboký portrét samotného Luciana. Dokument Pavarotti ukazuje, jaký byl, jak žil, co ho pohánělo kupředu, z čeho měl obavy a strach, co ho trápilo, co ho dělalo šťastným. Vedle veřejných záběrů z vystoupení nebo televize tvůrci získali a využili množství soukromých videozáběrů od jeho přátel, spolupracovníků, rodiny a manželky. Většina z unikátních záběrů a osobních hovorů s Pavarottim dosud nespatřila světlo světa, Pavarotti je na nich mezi svými nejbližšími otevřený a upřímný. „Nejsem ani trochu znalec opery. Pavarottiho jsem musel studovat a objevovat. To, co jsem se naučil a dozvěděl, mě ohromilo, a prostě to vyprávím a předávám dále,“ říká režisér Ron Howard.

Cenami ověnčený filmařský tým stojící za dokumentem Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years se pustil do dalšího hudebního fenoménu. PAVAROTTI představuje detailní a zcela otevřený pohled na život, kariéru a živý odkaz této hudební ikony. Pavarotti, označovaný jako „Tenor lidu,“ ztělesňoval vzácnou kombinaci osobnosti, génia a celebrity a svůj ohromný dar využil k šíření opery jako zábavy a něčeho, co si mohou užít všichni milovníci hudby. Skrze ryzí sílu svého talentu si Pavarotti dokázal podmanit významné světové scény a získat si srdce diváků všude na planetě. Dokument obsahuje vzácné rozhovory s Pavarottiho rodinou a kolegy a dosud nepublikované záběry. Režie dokumentu o tomto výjimečném muži a hudebním velikánovi se ujal držitel Oscara Ron Howard.

„Někteří zpěváci umí zpívat operu. Pavarotti byl opera.“ Bono Vox, U2

O PRODUKCI
Vlastnil jeden z nejimpozantnějších hlasů a jedno z nejupřímnějších srdcí v lidské historii. Dokument Rona Howarda nicméně Luciana Pavarottiho ukazuje v novém světle: v oslnivě intimních záběrech nahlíží za slávu, kterou mu přinesla hudba, a za vřelost jeho charismatu, a odhaluje obtíže, s nimiž se potýkal v osobním životě, jeho smysl pro humor i touhy. V ozvěně k univerzálním tématům, která opeře pomohla uchovat si popularitu i v 21. století – lásce, vášni, radosti, rodině, ztrátě, nebezpečí, kráse – film vypráví příběh o tom, jak tento muž objevil monumentální velikost svého talentu, zápasil s ní, a nakonec se ji naučil ovládat.

Zlatavý tón Pavarottiho hlasu sám o sobě hovoří za vše. Howard si nicméně dal za cíl představit vlastníka tohoto hlasu, neskonale fascinujícího člověka tvořeného protiklady, který v sobě spojoval až dětskou bezstarostnost s hlubokou duší, velkou oddanost ke svému venkovskému původu a ono tajemné „něco“, co některé dovede až na samou hranici lidských možností.

Po cenami ověnčeném snímku Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years a dokumentu Made in America ze zákulisí jedinečného hudebního festivalu organizovaného rapperem Jay-Z je Pavarotti třetím z řady dokumentů režírovaných Ronem Howardem, jenž se zaměřuje na hudební ikony. Mohlo by se zdát, že nejzářivější operní hvězda naší doby bude pro Oscarem oceněného režiséra nepravděpodobnou volbou, ale Howard se s Pavarottim krátce setkal a byl jím uchvácen. Koho by nezaujal tento velikán, jenž si vydobyl vlastní jedinečné místo rockové hvězdy mezi operními zpěváky, gigant, který dokázal propojit vysoké umění s popkulturou, jako by hranice mezi těmito žánry byla pouze zdánlivá? Howard nicméně nebyl na operu právě odborníkem.

O to fascinovanější ale Pavarottim byl. Když se Nigel Sinclair, s nímž Howard v minulosti spolupracoval na snímcích Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years a Rivalové, zmínil, že Decca Records hledají filmaře, který by dokázal podstatu Pavarottiho života a hudby zachytit v co nejúplnějším dokumentu a dostat je do popředí zájmu, Ron Howard dychtil dozvědět se více. Ponořil se do bádání a zjistil, jak uchvacující je vstoupit do Pavarottiho světa s čerstvýma očima nováčka, který operu teprve objevuje, tedy jako prototyp člověka, pro kterého Pavarotti tak rád zpíval.

Zaujetí se velmi brzy proměnilo v inspiraci – Howard odhalil mimo jiné příběh, kterému nemohl odolat. Příběh muže z malého města, který jako kometa vystoupal do výšin slávy a snažil se přijít na to, jak s tím skloubit všechny své bouřlivé emoce, nervy, sny a lásku k ostatním. Přesný zdroj jeho magického hlasu možná zůstane navždy tajemstvím, co však Howarda zaujalo bylo to, jak se ho Pavarotti naučil používat.

„Čím více jsem se dozvídal, tím spíše jsem na Pavarottiho pohlížel jako na ztělesněný důkaz toho, jak můžeme žít vášnivě a s nekončící oddaností k tomu, co milujeme,“ vypráví Howard. „Nejprve jsem se pohroužil do samotných obrysů jeho cesty, jeho pozoruhodné kariéry na vrcholu, toho obrovského úspěchu. Když jsem se ale ponořil hlouběji, zjistil jsem, že také nesl na ramenou tíhu mnoha riskantních uměleckých rozhodnutí. Takové drama jsem neočekával a vnímal jsem ho jako nesmírně lidské.“

Aby filmu dodal lidskost a život, jak si předsevzal, povolal Ron Howard stejný filmařský tým, se kterým pracoval na Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years. Štáb sklidil uznání za to, jak energicky se ujal počátků Beatles. Připojili se nejen producenti Nigel Sinclair a Brian Grazer, ale také Michael Rosenberg z Imagine Entertainment, Jeanne Elfantová Festaová z White Horse Pictures, scénárista Mark Monroe, střihač Paul Crowder a zvukový inženýr Chris Jenkins. Spolu s Howardem vytvořili bohatou obrazovou a zvukovou sbírku.

Jak se Howard probíral vzácnými záběry, vrcholnými pěveckými výkony, archivními rozhovory a desítkami rozhovorů nových, zaměřil se na zásadní napětí v Pavarottiho osobnosti. Měl jadrnou, bezstarostnou povahu a vychutnával si to dobré, co život přináší, vesele a s pokorou. Současně to ale byl i muž, který se potýkal se záludnostmi závratné slávy, obrovských očekávání a bouřlivých vztahů. To vše bylo navíc podtržené Pavarottiho rostoucím pocitem odpovědnosti, že musí najít způsob, jak svůj hlas a vliv využít k něčemu, co bude uspokojivější a trvalejší než samotná sláva.

Vše působilo tak operně, že Howarda napadlo strukturovat celý film jako operu o třech dějstvích. Čím jiným by konečně mohl Pavarottiho život být? A tento koncept dodal všemu tvar. Ron Howard viděl před očima tento snímek jako drama prokládané vášnivými áriemi, zvýrazňující kontrasty mezi nadlidskými pěveckými představeními a syrovou lidskostí všedního dne.

„Film jsem vnímal jako příležitost prozkoumat Pavarottiho život skrze dosud neviděné záběry a důvěrné rozhovory s ním samotným i se zpěvákovou nejužší rodinou a nejbližšími přáteli,“ říká Howard. „Zjistil jsem také, že jedním z Pavarottiho nejambicióznějších cílů bylo rozšířit dosah svého umění tak, aby si operu zamilovalo ještě více lidí. Znovu a znovu se překonával, ať už jako učitel nebo svými cestami do středu Ameriky a Číny, jejichž obyvatele se silou opery seznamoval. Proto také osobně doufám, že náš dokument na toto úsilí naváže. Luciano miloval hudbu. Miloval lidi. A chtěl přinést krásu hudby tolika lidem po celém svět, kolika jen mohl.“

„Všem se zamlouval nápad použít úžasně lyrickou Pucciniho árii Nessun Dorma z opery Turandot jako opakující se emotivní prvek. Nejde jen o jednu z Pavarottiho nejznámějších písní, ale také o jeden z nejoblíbenějších klasických hitů naší doby. „Nessun Dorma je sama o sobě velmi působivá, skladbu jsme se ale snažili využít nečekanými způsoby tak, aby se protínala s motivy Lucianova života,“ upřesňuje Howard. „Doufám, že tak ukážeme, že tyto árie jsou více než jen krásné písně. Jde o způsob projevu, který vás může zasáhnout dosud nepoznaným citovým spojením.“

Ron Howard začal sice dokumentární filmy natáčet teprve nedávno, ve vyprávění opravdových příběhů ale není žádným nováčkem. V sérii oceňovaných dramat založených na skutečných událostech využil univerzální emoce k tomu, aby přiblížil vnitřní světy mimořádných osobností a učinil je tak stejně přístupnými jako inspirujícími – do této série patří Oscarem pro nejlepší film oceněná Čistá duše a dále Apollo 13 a Rivalové.

Zde využil podobný postup, jemu dobře známý proces, kdy se zcela odevzdá bádání. Těšil se navíc plné podpoře správců Pavarottiho pozůstalosti, kteří mu poskytli neomezený přístup.

„Můj postoj odjakživa spočívá v tom, že se necítím být expertem na žádné z témat, které zpracovávám. Jsem někým, kdo objevuje – snažím se s diváky sdílet, co se dozvídám,“ vysvětluje Ron Howard. „Mám velmi rád postavy a fascinují mě způsoby, jakými jsou lidé zkoušeni a stavěni před další výzvy, zvláště velmi úspěšní lidé. U Pavarottiho jsem si kladl otázku: kde se vzalo to obrovské umění? Nezakládá se jen na výjimečném hlase. Musí vycházet ze srdce. Jen tak může člověk podávat výkony tak pravdivé, že budou rezonovat věčně. Chtěl jsem se dozvědět vše o tom, jak se Pavarotti v tomto směru rozvíjel a jak se vypořádával s osobními oběťmi, které život oslavovaného umělce přináší.“

Když si pouštěl kvanta a kvanta Pavarottiho úchvatných koncertů, překvapilo ho, jak hluboko se zpěvák nořil do svých emocí – takovou hloubku zažil jen u prvotřídních herců. „Úplně mě ohromilo, co všechno se viditelně odehrává v Pavarottiho mysli, když zpívá,“ říká Howard. „Je jako metodický herec, který při prožívání hlubokých emocí čerpá z nějaké osobní bolesti, se kterou se cítí propojený. Nezáleží na tom, kdo jste, ta ryzost projevu vás chytne za srdce.“

Kromě vystoupení se Howard a jeho tým zaměřili také na rozhovory. Pročesali archivy, aby v rozhovorech, které Pavarotti poskytl v televizních pořadech a časopisech, nalezli co nejzajímavějších informace. Poté štáb provedl mezi dubnem 2017 a červnem 2018 celkem 53 nových, zevrubných rozhovorů, a to v New Yorku, Los Angeles, Montrealu, Londýně, Modeně a Veroně. Tyto rozhovory zprostředkovaly nejen pohledy Pavarottiho manželek, rodinných příslušníků, žáků a pěveckých kolegů z operního i rockového světa, ale také manažerů, pořadatelů a odborníků na marketing, kteří pomohli vytyčit jeho neobvyklou dráhu a přivést operu do míst, kam si do té doby cestu nenašla.

Každý z nich otevřel nové dveře k Pavarottiho nejskrytějším obavám, strastem a touze skloubit ohromné ambice s obyčejnou láskou a životem.

„Zvláště výjimečné mi připadaly rozhovory s rodinou,“ uvádí Howard. „Jde o emotivní konverzace a podstoupit je pro ně nebylo snadné. Jsem jim ale vděčný, protože si myslím, že příběhu dodávají spoustu lidskosti. Právě to dělá ze snímku něco víc než jen představení toho, jak skvělým byl Pavarotti zpěvákem. Vypráví příběh velké cesty plné dobrých i špatných chvil, kterou všichni společně absolvovali.“

A poté přišel jeden z nejúžasnějších objevů filmu: Pavarottiho velmi osobní a dosud nikdy nezveřejněné záběry. Tato videa pocházející z domácích nahrávek uchovávaných jeho rodinou a přáteli obsahují ničím nepřikrášlené záblesky muže za oponou, a filmařům se z nich místy tajil dech.

Dokument začíná jedním z nejpřekvapivějších a snových klipů vůbec. Píše se rok 1995 a nacházíme se v brazilském Manaus, uprostřed husté amazonské džungle. Zde, ve skvostně tajemné malé opeře známé jako Teatro Amazonas, kde jednou vystoupil i sám Caruso, můžeme spatřit Pavarottiho v teplákách, jak zcela bezprostředně zpívá před pouhou hrstkou kolemjdoucích. Video natočil flétnista Andrea Griminelli, který tehdy s Pavarottim cestoval, a nikdy nebylo veřejně uvedeno.

„Je to moje oblíbená část, protože jde o jediný okamžik, kdy vidíme Pavarottiho, jak zpívá sám pro sebe,“ říká Jeanne Elfantová Festaová z White Horse Pictures. „Vidíte, jak se snaží vžít do toho, co asi cítil Caruso, když tam zpíval. Trvalo nám velmi dlouho, než jsme tyto dosud neviděné záběry získali, ale stálo to za to. Jsou dojemné, vypovídající a velmi krásné.“

Mnoho z těchto vzácných videí pocházelo přímo ze soukromé sbírky Nicoletty Mantovaniové, Pavarottiho ženy v době jeho smrti, matky jejich dcery Alice, a současně ředitelky Pavarottiho muzea v Modeně. Mantovaniová nabídla štábu svou velkorysou podporu od samého začátku.

„Cítila jsem, že je důležité, aby svět poznal jeho příběh, protože Luciano byl jedním z největších umělců vůbec, ale také měl velké srdce. Připadalo mi důležité se o to podělit,“ vysvětluje Mantovaniová.

 „Nicoletta se v podstatě stala takovou osobní kameramankou svého muže,“ vypráví Howard, „ a bylo to náhodou v době, kdy začínaly být dostupné kvalitní videokamery. Čas od času s ním vedla rozhovory, a to je velké štěstí, protože ho zachytila v době, kdy se mohl podělit o spoustu moudrosti a nadhledu. A k tomu byl samozřejmě ochotný s ní mluvit způsobem, jakým by s moderátorem ranní talk show nikdy nemluvil. Tyto záběry jsou pro film naprosto zásadní, protože ukazují Pavarottiho hravou stránku, to, jak uměl být okouzlující a praštěný. Všichni, kdo Luciana znali, chtěli, abych pochopil, že byl jen skromným chlapíkem, který se náhodou stal i velkým umělcem. Sám sebe vnímal jako venkovana, který se vypracoval tím, že ze sebe vydával vše – ze své duše i z toho, co do jeho osobnosti otiskl život. Myslím, že tato domácí videa to pomáhají zprostředkovat.“

Mantovaniová sehrála klíčovou roli i v jiných ohledech. „Nicoletta je skvělá, pomohla nám domluvit rozhovory s tak zaneprázdněnými umělci jako Plácido Domingo nebo José Carreras,“ říká producent Nigel Sinclair. „Zpřístupnila nám všechny archivy Pavarottiho muzea. A představila nás také jeho první rodině: první ženě Adue Veroniové a jejím třem dcerám, Cristině, Lorenze a Giulianě Pavarottiovým. Pro Pavarottiho dcery to byly jejich vůbec první rozhovory, což se ukázalo být velmi silným a dojemným zážitkem. Když před kamerou vzpomínaly na otce, dojímaly se k slzám. Není snadné mít slavného otce, ať už se jedná o popovou, filmovou nebo operní hvězdu, a vy máte možnost se o tom ve filmu přesvědčit.“

Ron Howard v průběhu celého procesu spolupracoval se scénáristou Markem Monroem, autorem Oscarem oceněných dokumentů Zátoka a Ikarus a držitelem nominace na cenu Emmy za snímek Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years. Monroea stejně jako Howarda zaujala poutavost a „opernost“ Pavarottiho osobnosti – muže, který se snažil vyjadřovat i nejjemnější emoce, ale současně žil, často exponovaný, život velikána v komplikovaném a náročném světě.

„Myslím, že to, co činí Pavarottiho hlas tak nestárnoucím a věčným je skutečnost, že symbolizuje naše nedostatky a zranitelnost,“ uvádí Monroe. „Doufám, že diváci skrze tento snímek Pavarottiho uvidí takového, jaký opravdu byl, jako úžasného člověka, který měl své chyby, ale také vynikal obrovským darem a šlechetností.“

Producenti ne vždy rozuměli tomu, jak se příběh odvíjí. „Někdy máte pocit, že si vypláčete oči, protože se cítíte vtaženi do Pavarottiho životní cesty,“ říká Sinclair. „Myslím, že takové emoce z filmu cítíme proto, že Rona fascinuje lidský proces – empatie mezi lidmi a to, jak jsou ovlivněni okolnostmi. Jeho nejlepší filmy se zakládají právě na tom. Byl opravdu odhodlaný pochopit, co Pavarottiho pohánělo, a všechno, co objevil, do filmu zakomponoval.“

Podle Festaové dokument také připomíná to, jak Pavarotti odmítal jakékoliv hranice mezi tzv. vysokými a nízkými formami umění, a předjímal tak otevřenější a mobilnější kulturu dnešní doby. „Pavarotti byl trochu rebel, myslím, že bychom ho dnes vnímali jako takovou rockovou hvězdu,“ podotýká. „Na lidi působil velmi silně a osobně a já jsem nadšená, že to Ronův film odráží.“

Ron Howard doufá, že snímek šikovně balancuje na hranici mezi tím, aby byl pro Pavarottiho skalní fanoušky dostatečně autentický a zamilovali si ho, a současně vlídný k těm, kdo tohoto muže a jeho hudbu teprve objevují. Zdůrazňuje, že hudba podle Pavarottiho nikdy neměla být exkluzivní nebo elitářská. Operu považoval za hudbu lidu, všeho lidu – protože je naplněna krásou a chaotičností každodenního života.

„Pavarotti vyrostl v kultuře, v níž byla opera oblíbenou zábavou a promlouvala ke každému,“ vysvětluje Howard. „Odjakživa toužil přivést operu zpátky k těmto kořenů. Pokora je jedním z Lucianových nejkrásnějších a nejparadoxnějších rysů. Byl velmi pyšný na to, co dokázal, a uvědomoval si, jak neuvěřitelnou moc má, současně ale cítil pokoru k hudbě i k možnostem, které mu poskytla, aby mohl oslovit lidi všeho druhu.“

ZVUK A RYTMUS
Jakmile začal Pavarotti získávat konkrétní obrysy, spolupracoval Ron Howard velmi úzce se střihačem Paulem Crowderem – jejich cílem bylo zajistit, aby se film odvíjel v rytmu crescenda.

„Pavarottiho skutečný život se sám o sobě organicky skládal ze tří dějství,“ říká Crowder. „První dějství zachycuje jeho cestu od venkovského učitele v Modeně k neočekávanému úspěchu v operním světě. Druhé dějství charakterizuje období Tří tenorů, kdy zažil obrovskou slávu i pochybnosti. Poslední dějství patří sérii Pavarotti a přátelé, kdy získával peníze pro dětské charity a navazoval spolupráci s umělci všech žánrů, přiváděl operu do nových míst a k novým lidem, a plnil si tak svůj sen. To vše už tam bylo – naším úkolem bylo dát příběhu tvar a propojit ho s Pavarottiho hudbou tak, abychom zdůraznili emotivní chvíle.“

Nigel Sinclair podotýká, že Crowder umí materiálům vytaženým ze zaprášených archivů vdechnout okamžitý a pulzující život. „Dokáže vzít fotografie a vyvolat ve vás pocit, že se díváte na pohyblivé scény“ říká. „A příběh nastříhal na míru Pavarottiho áriím, jako by maloval za pomoci hudby.“

Klíčovým členem týmu byl také držitel tří Oscarů, inženýr zvuku Chris Jenkins (Mad Max: Zběsilá cesta, Poslední Mohykán, Vzpomínky na Afriku), který dokázal v legendárních Abbey Road Studios propojit multidimenzionální zvuk technologie Dolby Atmos s Pavarottiho pěveckou genialitou. Jenkins chtěl nalézt nový způsob, jak zachytit živou sílu lidského hlasu – tak, aby v sobě nesl veškerou živočišnost, zápal a jímavost, kterou cítíte, když někdo zpívá v sále naživo.

„Lidský hlas je středobodem našeho filmu. Z hudebního hlediska jde o nejdokonalejší nástroj, jaký existuje. Nic nepropojuje hudební disciplíny a lidské emoce tak jako lidský hlas,“ vysvětluje Jenkins. „A Pavarottiho hlas byl nejmimořádnějším z nástrojů. Proto se domnívám, že spíš, než by se omezil pouze na operu, jeho hlas přesahoval veškeré kategorie. Jeho hlas je o všech těch univerzálních emocích, které hledáme ve skvělých obrazech, hudbě, jídle, lásce a soucitu.“

Pro Howarda byl tento mix zásadní, aby diváci mohli zážitek prožít bez ohledu na svůj vztah k opeře. Ačkoliv si milovníci opery ničeho necení víc než přirozeného, nijak nezesíleného hlasu rozléhajícího se sálem, toto byla příležitost, abychom ukázali, jak může nejnovější nahrávací technologie tento výjimečný požitek reprodukovat. „Doufám, že jak fanoušci opery, tak nováčci zažijí něco vzrušujícího, nezapomenutelného a jedinečného,“ říká Howard. „Doufám, že budou lidé ohromeni zvukem tohoto filmu, tím, co v nás může tato technologie vyvolat, jak se umí dotknout samého centra našich emocí. S Chrisem za mixážním pultem jsme to dokázali.“

Jenkins využil ještě jednu nahrávací techniku – re-amplifikaci orchestru – aby zvuk zněl co nejživěji. „Vzali jsme Lucianovu zvukovou stopu a zvukovou stopu orchestru, umístili je do Studio One ve studiích Abbey Road a opětovně je nahráli za pomoci dvanácti mikrofonů rozmístěných okolo místnosti, abychom nasimulovali zvukové pole obvyklé v divadlech. Díky tomu hudba zní velmi podobně jako původní nahrávky, ale současně vytváří prostor, který by se vám běžně vytvořit nepodařilo.“

Po celou dobu se štáb usilovně snažil zůstat co nejvěrnější původním nahrávkám a záběrům. „Zrnitost některých scén a zvuků chcete zachovat, protože ji vnímáme jako přirozenou součást té doby,“ říká Jenkins. „Nechtěli jsme zvuk udělat modernější za každou cenu. Chtěli jsme, aby zněl, jako by byl z minulosti. Když ale máte jednoduchou mono nahrávku a po ní následuje Zubin Mehta v čele osmdesátičlenného orchestru, musíte si trochu pohrát s dynamikou tak, aby vše sedělo. To byla největší výzva: odstupňovat soundtrack od malého přes intimní k velkému až ke grandióznímu a zároveň zajistit, aby emocionální příběh zůstal v popředí.“

Jenkins přiznává, že při práci s Howardem cítil, jak je žene kupředu Pavarottiho duch. „Kdyby Pavarotti žil a mohl film vidět, doufám, že by řekl, že jsme respektovali jeho hlas, že jsme ho zachovali přesně takový, jaký byl, a že jsme ho s láskou uctili,“ uzavírá.

HLAS
Čím Pavarottiho hlas dojímal tolik lidí? Měl zcela jistě ohromující dosah. V počátcích své kariéry oslňoval návštěvníky operních představení tím, že dokonale a lehce vyzpíval všechna vysoká cé v Donizettiho opeře Dcera pluku (La Fille du Regiment). Většina tenorů transponuje tuto notu do lidštějšího, stále však velmi náročného hes, nikoliv však Pavarotti. Právě tento sled vysokých cé se zapsal do dějin opery a on byl pasován na „Krále vysokého cé“.  Proslul nejen lehkostí, technickou dokonalostí, křišťálovou zvonivostí a medovou sladkostí svého hlasu. V jeho chování a celkovém projevu bylo něco nepopsatelného, něco povznášejícího, určitý druh životního elánu, směs šlechetnosti a vřelosti, co dokázalo pohladit duši diváka stejně jako sluneční paprsky. Dodnes se to lidé snaží přesně definovat.

„Čistotou hlasu se mu nemohl nikdo vyrovnat. Zněl tak lehce a přirozeně,“ říká Dickon Stainer, prezident společnosti Universal Music Classics and Jazz a výkonný producent tohoto filmu. „Jeho charakteristický hlas můžete rozpoznat ve zlomku vteřiny. To je dáno způsobem frázování a krásou jeho hlasu. On nedělal kompromisy. Pečlivě se věnoval každé frázi, každé notě. Bylo mu to vlastní a výsledkem byl vždy krásný protáhlý projev pro každého posluchače.“

Jako prezident Classical Music Group v rámci hudebního vydavatelství Decca Records, mezi jehož interprety Pavarotti patřil, je Stainer dalším velkým přínosem tohoto filmu. Ron Howard zmiňuje, že podpora vydavatelství Decca byla zcela zásadní. „Bez Decca by se Pavarotti nestal Pavarottim, tudíž tvoří velkou část příběhu“, říká režisér. „A jejich podpora i archiv byly k nezaplacení“.

Pavarotti začal nahrávat pro Decca v roce 1964 a v průběhu šesti kreativně velmi plodných let natočil 11 oper (a Verdiho Requiem), což tvoří základ jeho odkazu. Později se vydavatelství Decca stalo domovem neočekávané superskupiny devadesátých let: Tři tenoři, ikonické trio, které tvořil Pavarotti a operní hvězdy Plácido Domingo a José Carreras. V jednom z nejúspěšnějších propojení opery s populární kulturou zahajovalo trio fotbalové mistrovství světa v Římě v roce 1990. Nebývalé vystoupení, v němž se tenoři navzájem podněcují ke stále lepšímu výkonu, vyvrcholilo v dech beroucí árii Nessun Dorma – což nevratně změnilo vnímání opery. Najednou si i sportovní fanoušci začali broukat operu a Tři tenoři se stali idoly sportovních stadionů na stejné úrovni spolu se Springsteenem a Rolling Stones.

Stainer komentuje: „Pro mě osobně je záznam Tří tenorů a fenomén okolo nich něčím mimořádným. Dnes si lidé možná neuvědomují, co všechno Tři tenoři znamenali. Byli nejvýznamnější „skupinou“ na světě. Objevili se zničehonic, byli naprosto autentičtí a nikdy předtím takovým způsobem nevystupovali. Sešli se společně na ten jeden večer v Římě a předvedli něco, co svět předtím nikdy neviděl a ani neuvidí. To změnilo celý hudební průmysl.“

Podle Stainera si lidé budou pamatovat daleko víc než jen perfektní čistotu Pavarottiho hlasu, ale hlavně to, kým se stal, když objevoval celý rozsah svého talentu. „Narodil se jako syn obyčejného pekaře a stal se nejslavnějším člověkem na Zemi. Byl ale také velmi laskavým člověkem, který se rozdával lidem,“ říká Stainer. „Dokázal pracovat se svým hlasem tak, jako málokdo – přesahovat hranice žánru. Měl až magickou schopnost vytvořit univerzální zážitek pro lidí napříč celým světem.“

MUŽ
Luciano Pavarotti se narodil v Modeně v Itálii dne 12. října 1935, před druhou světovou válkou jako syn pekaře a amatérského tenora. Byl okouzlen hlasem svého otce a jeho idolu, Enrica Carusa, kterého slýchával v dětství. Nikdo však nemohl předvídat, že se z učitele na základní škole stane „Král vysokého cé“ na pódiích celého světa, nebo to, že jednou lidé, kteří nikdy neslyšeli jedinou notu opery, budou znát a milovat Pavarottiho.

Na popud své matky, jež považovala barvu synova hlasu za výjimečnou, se začal vážně věnovat studiu hudby až po výhře lokální pěvecké soutěže. Jeho debutem na jevišti byla role Rudolfa v Pucciniho Bohémě v roce 1961, kde oslnil svou intuitivností a přirozenou lehkostí. V průběhu šedesátých let Pavarotti pomalu a opatrně budoval svou reputaci nejen dokonalou technikou a oddaným přednesem. Proslul mezi návštěvníky koncertů po celém světě též díky hvězdnému partnerství s obdivovanou operní pěvkyní Joan Sutherlandovou známou jako „La Stupenda“. Vzájemné sympatie obohatily jejich vystoupení o silný a romantický náboj.

V sedmdesátých letech se Pavarotti nacházel na vrcholu svých hlasových sil i bavičských schopností a stal se významnou mezinárodní superstar a miláčkem médií. V době, kdy se zdálo, že opera ztrácí na významu, on se stával čím dál slavnějším, byl k vidění v nezapomenutelných vystoupeních na světových podiích a zároveň okouzloval publikum ve večerních talk show svým realistickým humorem, zářivým úsměvem a kuchařskými dovednostmi. Jednoho večera v roce 1973, kdy udeřila jeho celoživotní tréma a on se začal potit, vzal si s sebou na jeviště velký bílý kapesník, který se brzy stal jeho charakteristickou značkou. V osmdesátých letech se stal nejlépe placeným pěvcem v dějinách opery. V devadesátých letech zaplňoval sportovní stadiony a vydával nejprodávanější alba v dějinách klasické hudby.

Jedním z největších paradoxů Pavarottiho bylo to, že ačkoli prodal za svůj život 100 milionů nahrávek, každý divák v hledišti věřil, že zpívá pouze pro něj.

„Tenor lidu“ byl vskutku čím dál blíž běžným lidem a zároveň byl jeho hlas oceňován v nejvyšších kruzích. Právě proto věnoval pozdější část svého života přibližování opery posluchači současné populárnímu hudby, a to způsoby, o kterých se do té doby nikomu ani nesnilo. Mezi lety 1992 a 2003 pořádal ve svém rodném městě každoroční benefiční koncerty s názvem Pavarotti a přátelé za účasti nejznámějších interpretů napříč zábavním průmyslem, včetně popového a rockového světa. Objevily se zde hvězdy jako Sting, Queen, Elton John, James Brown, Lou Reed, Bob Geldof, Bryan Adams, Andrea Bocelli, Meat Loaf, Michael Bolton, Sheryl Crowová, Liza Minnelliová, Eric Clapton, Celine Dionová, Stevie Wonder, Spice Girls, Natalie Coleová, B. B. King, Enrique Iglesias, Deep Purple, Tom Jones, dokonce i Dalajláma a herci Michael Douglas a Catherine Zeta-Jonesová. Výtěžek byl věnován na humanitární účely organizacím jako OSN na podporu uprchlíků, obětí válek a dětí v konfliktních a válečných zónách.

Pavarotti byl zároveň šlechetný a rovnostářský, ale také komplikovaný a plný protikladů jako každý člověk. Měl svůj podíl na různých skandálech, manželských problémech a občas se choval jako primadona. Křehkost jeho umění byla občas kompromitována obrovskými požadavky slávy, což některé kritiky a milovníky opery vedlo k pocitům zklamání. Řada konzervativních klasiků nikdy nepřijala myšlenku uvádět operu na sportovních stadionech, které mají svůj dopad na kvalitu zvuku. Nic, co bylo vyřčeno, však neovlivnilo jeho radostnou žízeň po životě a sdílení sebe sama tím nejlepším způsobem, jakého byl schopen.

„Pavarotti byl skvělý, okouzlující člověk, rozhodně žádný hlupák, měl velkou moc a myslím si, že obě tyto stránky jsou ve filmu vidět,“ říká Howard. „Jednou z nejzábavnějších scén filmu je ta, kde se snaží používat různé páky. Je docela legrační vidět ho okouzlovat, přemlouvat, donucovat, a nakonec znovu nacházet stále nové cesty.“

Svůj vliv mohl využívat ve svůj prospěch. Zde si však přál zůstat aspoň do určité míry neovlivněn obrovskými nástrahami své slávy a zůstat věrný tomu venkovskému italskému chlapci, který nacházel útěchu ve zpívání. „Opravdu překvapivé bylo to, jak s sebou bral svou vesnici všude, kde se objevil,“ říká Nicholas Ferral, výkonný producent filmu Pavarotti a prezident společnosti White Horse Pictures. „Těstoviny a sýr si vozil i do Číny. Cestoval s hrnci a pánvemi, aby mohl vařit domácí jídla. Měl zjevně touhu žít jednoduše, i když byl na cestách, i v těch nejokázalejších chvílích plných zmatků.“

„Celý svůj život zůstal věrný tomu, kým byl, maloměstským synem pekaře,“ dodává Cassidy Hartmannová, pomocná scénáristka filmu a partner ve společnosti White Horse Pictures. „Díky tomu se s ním lidé dokázali tak hluboce ztotožnit – protože byl tak autentický. Doufám, že diváci budou z filmu odcházet s odvahou být tím, kým opravdu jsou, poté, co spatří tak úspěšnou cestu člověka, který se tím vždy řídil.“

FILANTROP
Jako kdokoliv jiný, kdo se dotkne surreálních výšin světové slávy, i Pavarotti zažíval těžké chvíle. Svou proslulost však viděl i jako nástroj k tomu stát se lepším. Jednou z nejsilnějších částí filmu je setkání Pavarottiho s princeznou Dianou v roce 1991. Jednalo se o zlomový okamžik. Nejen, že se stali velmi rychle přáteli, bylo zřejmé, že ji pokládal za vzor toho, jak celebrity mohou prospívat světu.

„Vztah Luciana s princeznou Dianou byl stěžejní, jak můžete vidět na záběrech, které jsme právě zhlédli. Byl jí zcela unesen, ne však v romantickém slova smyslu. Jednalo se o vzájemný obdiv,“ podotýká Howard. „Domnívám se, že se od ní naučil to, jak obrovský pocit uspokojení může člověk získat, když nebude nějaké cíle jenom podporovat, ale bude na nich opravdu tvrdě pracovat a odevzdá se jim. Toto si s sebou nesl po celý zbytek života.“

Tento podnět dělat víc ho vedl k sérii koncertů s názvem Pavarotti a přátelé v roce 1992, což vyústilo v přátelství s další ikonou globální filantropie – Bona z U2.

Vše začalo tím, když Pavarotti zahájil plánování koncertu na podporu bosenských dětí v nejhorších chvílích bosenské války. Dopady hrůz konfliktů na nevinné děti byly něčím, co na vlastní kůži zažil během druhé světové války, proto se této oblasti s takovým zanícením věnoval. Byl odhodlán dát dohromady tolik významných lidí, kolik byl jen schopen. Jeho manželka Nicoletta Mantovaniová vysvětluje, „chtěl dát bosenským dětem naději pro budoucnost, protože si sám připadal jedním z nich.“

Ve filmu Bono vypráví, jak Pavarotti začal volat k němu domů v Dublinu, přemlouval jeho domovníka a neúnavně na Bona tlačil, aby napsal píseň pro ten koncert. „Luciano je jedním z nejlepších citových zápasníků… takže jsme samozřejmě skončili v Modeně,“ vypráví Bono pobaveně poutavý příběh o Pavarottiho úspěchu.

Toto setkání vedlo ve stvrzení dalšího přátelství, které trvalo po zbytek Pavarottiho života. Výsledkem byla Bonova slavná píseň „Miss Sarajevo,“ k níž Pavarotti nazpíval vokály.

„Bono měl Pavarottiho strašně rád, v interview, které nám poskytl, je to zcela zřejmé,“ říká Howard. „Tento rozhovor byl velkou poctou Lucianově památce a velkým přínosem pro náš film. Bono totiž velmi dobře znal ten zvláštní Lucianův dar přenést životní zkušenost do hudby a oddanosti humanitárním projektům, které sdíleli.“

Projekt Pavarotti a přátelé byl tak úspěšný, že se mu dařilo celou dekádu – tím přinesl miliony nejen pro oběti bosenské války, ale také konfliktům v Guatemale, Kosovu, Bejrútu a Iráku. V roce 1998 byl Pavarotti jmenován mírovým vyslancem OSN a získal Nansenovu cena, kterou uděluje Úřad Vysokého Komisaře OSN pro uprchlíky, za jeho dobrovolnictví a nevídané úsilí při získávání peněžních prostředků.

„Mnoho umělců propůjčí své jméno charitativním či filantropickým aktivitám, to se však s odhodláním a zápalem Luciana v pozdějších letech své kariéry opravdu nedá srovnat,“ říká Howard. „Občas byl kritizován za své koncerty, že mísí pop music se svou prací, ale měly zcela nepopiratelný dopad a dokázal tím vybrat spoustu peněz.“

Stejně jako hudba, i charita byla přirozenou nástavbou Pavarottiho obrovské lásky k životu. Mantovaniová doufá, že si filmoví diváci odnesou z Howardova filmu odkaz jejího manžela. Ačkoliv film ukazuje tohoto muže v jeho velikosti i obavách, ve velkolepých i náročných okamžicích života, ve výšinách jeho vysokého cé i hlubinách zápasů, Mantovaniová nejvíce oceňuje, že nejzvučnější notou filmu je radost.

„Luciano chtěl přinášet dobrou náladu každému,“ říká. „Vždy byl důkazem toho, že by se život měl žít naplno každou minutu. Byl skvělým umělcem, ale také byl přesvědčen, že talent nestačí. Za nezbytnou považoval jak disciplínu, tak oddanost. Věřil, že každý další koncert by měl být lepší než ten předchozí. Věřil, že tajemstvím života je užívat si to, co děláte, ale zároveň rozdávat. A tím se vždy řídil.“

Název: Pavarotti (Pavarotti)
Délka: 114 min
Žánr: dokumentární
Premiéra: 11. 7. 2019
Režie: Ron Howard

Zdroj: Bontonfilm