Udělejte dojem na obchodní partnery. Asijské jazyky nejsou jednoduché, umět základy se ale vyplatí!

Čína, Japonsko či Korea jsou významnými obchodními partnery pro řadu českých firem. Aby tuzemské podniky udělaly dobrý dojem či zlepšily svou konkurenceschopnost, roste mezi nimi zájem o firemní kurzy asijských jazyků. Ty se zaměřují především na konverzaci a gramatiku, důležitou součástí výuky je ovšem i seznámení se s kulturními zvyklosti dané země.

Asijské země v čele s Čínou a Japonskem představují pro Českou republiku významné obchodní partnery. Dle dat z loňského roku je Čína pro tuzemsko druhým největším obchodním partnerem, Japonsku připadá 19. příčka. Rok od roku roste obchodní spolupráce i s Korejskou republikou.

Japonsko a Korea rovněž patří mezi pět největších zahraničních investorů v ČR. Není tedy divu, že mezi firmami roste zájem o kurzy místních jazyků. I přes zvyšující se poptávku však asijské jazyky stále tvoří jen malé procento jazykové výuky. „Pořád jde o ‚něco navíc‘, když chce exportující firma zaujmout obchodní partnery. Podíl asijských jazyků na našich kurzech činí zhruba dvě procenta. Nejoblíbenější z nich je japonština, následuje korejština a čínština. Nejčastěji vyučujeme obchodní oddělení či management firmy, aby mohli zaujmout asijskou klientelu,“ říká Simona Škurková, ředitelka jazykové školy Lingua Centrum.

Na angličtinu nespoléhejte
Vzhledem k tomu, že jsou asijské trhy poměrně konzervativní, je znalost jazyka pro české firmy značnou konkurenční výhodou. „Znalost japonštiny, byť minimální, rozhodně pomáhá prolomit ledy s obchodními partnery. Pokud na ně promluvíte japonsky, je to, jako když na nás Američan promluví, klidně i lámaně, česky,“ popisuje japanistka Lada Homolová, která s jazykovou školou Lingua Centrum spolupracuje.

„Japonci se navíc velmi často stydí mluvit anglicky. Japonská abeceda je slabičná, jediná souhláska, která existuje samostatně, je N, takže shluky souhlásek jsou pro ně obtížné k vyslovení. Hlásky L a R jim splývají. Výuka angličtiny je v Japonsku obecně hodně o drilu a gramatice, takže lidé nejsou zvyklí mluvit, natož v jazyce, u něhož nemají leckdy ideální výslovnost. O to víc tedy ocení, pokud někdo také projeví snahu a opustí svou komfortní zónu,“ vysvětluje.

To potvrzují i různé studie. Podle jedné z roku 2013 umí anglicky komunikovat 20 až 30 procent Japonců, ovšem většina z nich pouze písemnou formou. U Číňanů je situace ještě horší, schopnost domluvit se anglicky je odhadována asi u jednoho procenta obyvatel pevninské Číny s tím, že nejlépe jsou na tom zaměstnanci v turistických odvětvích v hlavních centrech země.

Abecedy o tisících znaků
Asijské jazyky jsou obecně považovány za velmi těžké, značný podíl na této reputaci ovšem má jejich složité písmo obsahující tisíce znaků. Zatímco česká abeceda používá jen 42 položek, u čínštiny jde o několik tisíc znaků a další desítky tisíc v současnosti nepoužívaných znaků.

„Japonština má, na rozdíl od čínštiny, kde jsou jen znaky a člověk se jim tedy nevyhne, i dvě slabičné abecedy, které umožňují zápis řeči i bez znaků, ale mnoho slov v japonštině jsou homofony, tedy zní stejně, ale píšou se jiným znakem, a právě tento znakový zápis rozlišuje význam. Takže alespoň nějaké znaky se člověk naučit musí. Mimochodem, aby si člověk v Japonsku bez problémů přečetl noviny, musí umět 2 136 znaků,“ podotýká Lada Homolová s tím, že v kurzech pro firmy se však větší důraz klade spíše na konverzaci a gramatiku.

Vedle toho je ale rovněž velmi důležité seznámit se s kulturními a společenskými zvyklostmi dané země. O tom, že například Japonci místo podání ruky zdraví úklonou, se obecně ví. Již častěji se ovšem zapomíná na to, že tato úklona by měla mít i patřičnou hloubku a délku v závislosti na požadované úrovni zdvořilosti (zjednodušeně řečeno, mezi kolegy stačí úklona mírná a krátká, pokud zdravíte ředitele, je potřeba uklonit se více a vydržet v úklonu déle).

Když „trochu“ znamená „ne“
Odlišná kultura Japonců se ale samozřejmě promítá i do jazyka. „V našich kurzech se kulturní zvyklosti a normy rozhodně též probírají. Člověk může rozumět gramatické struktuře věty, znát všechna slovíčka, a stejně nepochopí význam, pokud nezná souvislosti či nerozumí mentalitě daného národa. U japonštiny to platí obzvláště,“ informuje Simona Škurková.

Japanistka Lada Homolová její slova potvrzuje. „Když vám například někdo na prosbu o půjčení či zajištění něčeho odpoví ‚Muzukaší desu, ne‘ znamená to v překladu zhruba ‚No, to bude obtížné‘. Ve skutečnosti tím ale myslí prostě ne. Nepůjčí, nezajistí. V Japonsku není slušné odmítnout přímo, a pokud toto člověk neví, ztrapní sebe i tázaného tím, že se začne doptávat, co na tom bude těžké a podobně,“ uvádí příklad Lada Homolová s tím, že podobná je situace například i u slůvka „čotto“, tedy „trochu“, které většinou v kontextu opět znamená prosté ne.

Důležité je také v konverzaci používat výrazy vhodné pro potřebnou úroveň zdvořilosti a formálnosti, přičemž neplatí, že by vyšší formálnost vždy byla ku většímu prospěchu než menší: přílišná formálnost by u méně vysoce postaveného člověka působila tak, že si jej mluvčí dobírá. A zatímco u nás je zvykem neskákat do řeči a mlčky poslouchat, v Japonsku je mlčení nezdvořilé. Je tudíž nutné alespoň přikyvovat, ideální je ovšem vstupovat mluvčímu do promluvy slovy jako „Aha!“, „To je zajímavé!“, „Vážně?“ a podobně.

Čtyři užitečné fráze, kterými zapůsobíte na kolegu z Japonska
Konničiwa – Dobrý den
Ohajó gozaimasu – Dobré ráno
Hadžimemašite, Petr to móšimasu – Těší mne, jmenuji se Petr
Dózo jorošiku onegaišimasu – Rád Vás poznávám

Foto: Shutterstock

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.