Filmová zpověď Nebe Tomáše Etzlera v kinech od 30. října
„Ve světě není dokumentů o Číně mnoho. U nás už vůbec ne. Po osmi letech práce vím proč. Jsem šťastný, že film je hotov a nesmírně vděčný všem, kdo ho pomohli přivést na svět. Teď už jenom doufám, že o dokument bude zájem, a že příběh, který jsem v Číně nalezl, diváky osloví stejně silně, jako oslovil mě.“ Tomáš Etzler
30. října 2020 vstoupí do českých kin celovečerní filmový dokument Nebe známého novináře Tomáše Etzlera, se kterým na scénáři a režii spolupracovala Adéla Špajlová.
Mikrosvět Nebe
Každodenní syrová realita, kterou Tomáš Etzler v Číně zažíval na vlastní kůži sedm let, ve filmu silně kontrastuje s mikrosvětem malé vesnice na severovýchodě Číny. Film kombinuje původní materiály natočené čínským štábem s videoarchivy autora vzniklé během jeho působení v Číně (stálý zpravodaj České televize a CNN). Tomáš Etzler provádí diváka Říší středu tak, jak ji krok za krokem poznával. K vlastnímu údivu nalézá na čínském venkově „oázu“ silně kontrastující s jeho osobními zkušenostmi. Mikrosvět, který má, podle Tomáše, co říci nejenom Číně, ale celému světu.
Dokument o čínských opuštěných dětech a bezpodmínečné lásce řádových sester
„Žádný poctivý novinář žijící a pracující v Číně nemůže ignorovat témata související s porušováním lidských práv. Zpracovávání těchto témat je tou nejtěžší novinářskou prací, kterou jsem kdy dělal,“ vysvětluje Tomáš Etzler. „Nápad natočit dokument o čínských opuštěných dětech se zrodil spontánně v Pekingu v druhé půli roku 2012. Už jenom najít ústav, který by nám dovolil natáčet, zabralo osm měsíců. Situace ve státních sirotčincích je totiž natolik katastrofální, že tam žádné štáby nepouštějí. Před natáčením jsme byli připraveni na nejhorší. Na to, že najdeme zbídačený ústav, ve kterém živoří špinavé, podvyživené děti pod lhostejným dohledem opatrovnic. Našli jsme pravý opak. Objevili jsme svět bezpodmínečné lásky řádových sester k postiženým dětem. Čína je i svými vlastními občany považovaná za nelítostnou materialistickou společnost, kde láska a soucit nemají místo. Náš dokument ukazuje, že to neplatí všude.“
Adéla Špaljová o spolupráci na filmu Nebe: „Nabídka přišla úplnou náhodou. Dostalo se ke mně něco přes 20 hodin materiálu v čínském dialektu. Aby ale dokument fungoval, musela jsem ho doplnit ukázkami z Tomášových reportáží z Číny a jeho osobním vyprávěním. Tomáš je neuvěřitelně skromný, pokorný a citlivý člověk. To on je duší filmu Nebe a já pevně věřím, že se podařilo otisk jeho duše prodchnout i tímto dokumentem.“
Rozhovor s Tomášem Etzlerem
Jak vznikla vaše filmová zpověď Nebe?
Natočit dokument o Číně nebylo nikdy plánem ani samozřejmostí. Nápad vznikl naprosto spontánně. Dnes ale vidím film Nebe jako logickou tečku za svým sedmiletým působením v Říši středu.
Proč zrovna dokumentární film?
Práci zahraničního redaktora a korespondenta, ať už pro CNN nebo Českou televizi, jsem vždy miloval. I v Číně. Baví mě, naplňuje mě a vždy jsem věřil v její význam. Jednou věcí mě ale podstata televizní novinařiny frustrovala. A to tím, že i ty nejsilnější a nejzajímavější příběhy jsem musel většinou nacpat do dvouminutových reportáží. Takže práce na dokumentárních filmech mě vždycky lákala.
Je to váš první filmový dokument?
Nebe není můj první dokument. V roce 1999 jsem ve Spojených státech produkoval a režíroval film Damaged Goods, otřesný příběh o mezinárodní adopci. Film se dostal na International Independent Film & Video Festival v New Yorku a odvysílaly jej veřejnoprávní televize v USA, Slovinsku, Norsku, Švédsku a Kanadě. Pak mě ale na roky pohltila práce zpravodaje na Blízkém Východě a v Číně.
Proč zrovna tématika sirotků?
Někdy v roce 2012 jsem seděl se svými spolupracovníky, produkční Connie Young a kameramanem Nathanem Maugerem v zašvábené redakci v Pekingu a povídali jsme si o tom, jak skvělé by bylo občas natočit dokumentární film, kdyby byl čas a peníze. Abychom obešli tyto dvě překážky, napadlo mě, že musíme najít jedno prostředí, kde strávíme týden a odkud se vrátíme s dobrým materiálem. Natáčení na jednom místě bude produkčně jednoduché, ušetří čas a peníze za cestování. Měl jsem dva nápady – afghánské vězení a čínský sirotčinec. “Začneme tím sirotčincem, když jsme v Číně, ne? To bude rychlovka,” uzavřel jsem debatu. Málokdy jsem se mýlil více.
Nakolik obtížné bylo vytipovat sirotčinec, kde by vás nechali natáčet?
Už jenom najít ho zabralo osm měsíců. Sirotci jsou v Číně citlivé téma, protože drtivá většina z nich jsou buď postižené děti, nebo dívky. Obojí jsou následky politiky jednoho dítěte. Situace ve státních sirotčincích je navíc natolik katastrofální, že tam žádné štáby nepouštějí. Našli jsme tedy neoficiální sirotčinec, kde nám natáčet dovolili. Natáčeli jsme ale nesmírně opatrně, protože kdyby nás nachytala policie, měli bychom obrovské problémy nejenom my, ale hlavně sirotčinec.
Původně ho měla odvysílat CNN, proč se to nestalo?
Po čtyřech dnech v sirotčinci jsme měli dost materiálu na půlhodinový dokument, který jsme sestřihali pro stanici CNN. Namluvila jej reportérka stanice Anna Coren a vysílat se měl při první návštěvě papeže Františka v Asii 15. ledna 2015. Měsíc před vysíláním ale CNN hotový dokument stáhla. Proč, to mi do dnes nikdo nevysvětlil. Šéf mezinárodního vysílání stanice mi jenom řekl: „Tomáši, někdy věci prostě nevyjdou tak jak by měli.“ Byl to pro mne těžký úder, ze kterého jsem se vzpamatovával měsíce. Byl jsem přesvědčen o síle příběhu a kvalitě natočeného materiálu. Těžko jsem nesl měsíce zmařené obtížné práce.
A jak došlo ke spolupráci s českým distributorem?
Jednou jsem si postěžoval bývalé kolegyni, kreativní producentce Kateřině Ondřejkové. Katka se na film podívala a byla nadšená. „To musíš dodělat Tomáši! Jako celovečerní film!“ přesvědčovala mě. Navrhla, abychom požádali o grant festival IDFA v Amsterdamu. Pustil jsem se do práce a připravil potřebné materiály. IDFA ale film nevybrala. To byl další úder. Přesvědčoval jsem se, ať toho nechám, že film je prokletý. Katka ale trvala na tom, že film se musí dodělat a spojila mě s producentem a zakladatelem Mimesis Film, Janem Macolou.
Dokončování filmu ale bylo dobrodružné …
S Honzou jsme v půli roku 2016 zažádali o grant u Českého fondu kinematografie a finance dostali. V lednu 2017 jsem se vydal zpět do Číny, abych film dotočil. Politická situace v Číně se výrazně zhoršovala. Komunistická strana pod vedením prezidenta Xi Jinpinga tvrdě potírala jakékoliv organizace, které přímo nekontrolovala a natáčení v sirotčinci bylo ještě riskantnější než o pět let dříve. Vyslal jsem tam proto pouze produkční a kameramana, oba Číňany. Došli jsme k závěru, že má přítomnost by byla pro sirotčinec nebezpečná. Oběma jsem týdny vštěpoval svou vizi a způsob jakým natáčet. Donekonečna jsme probírali o jaké postavy a příběhy mám zájem a jak je zaznamenat. Připravili jsme společně všechny rozhovory.
Jak jste koordinoval natáčení v sirotčinci, když jste u něj nemohl být?
Štáb strávil v sirotčinci tentokrát jedenáct dní. Produkční mi denně psala zprávy z natáčení a komunikoval jsem s ní telefonicky z pekingského hotelu. Aby nás tajní přes hovory a maily neobjevili, používali jsme šifrovací programy, a často si měnili SIM karty v telefonech. Po natáčení mě produkční den provázela natočeným materiálem, vysvětlovala co je co, kdo je kdo, význam různých scén. Obsah disku jsem zkopíroval na jiný, který jsem nechal u svého známého v Pekingu: „Ozvu se, až dojedu do Čech. Pak to smaž a hard drive si nech.“
Proč jste vybral na střih filmu Adélu Špajlovou?
V Praze jsme nějakou dobu diskutovali o tom, kdo by měl film stříhat. Vstupoval jsem do naprosto neznámého teritoria. Nikoho z této branže jsem v České republice neznal. Na sklonku roku 2017 pak producent Honza Macola sjednal v jedné pražské kavárně schůzku se střihačkou Adélou Špaljovou. Po zhlédnutí materiálů nám řekla, že sice nic takhle natočeného předtím neviděla, ale že to může být síla filmu, a že do toho jde. V tu dobu jsem ještě netušil, že s ní ve střižně strávím s přestávkami tři roky.
Pro mne velmi funguje vaše vysvětlování souvislostí, jak vás to napadlo?
Na jaře 2018 jsme měli 40 minut filmu a nějak se zasekli. „Nikdo nechápe o čem to je,“ krčil rameny Honza. Do projektu naštěstí vstoupila další žena, zkušená produkční a má přítelkyně Lucie Tenney. S Lucií jsme v sestřihaných i nesestřihaných materiálech znali každý rámeček a dennodenně o filmu mluvili. Bylo jasné, že původní představa, že film bude stát pouze na sirotčinci, nefunguje. Ve filmu bylo třeba řadu věcí dovysvětlit. Uvažovali o jednoduchých titulcích, ale nápad brzy zavrhli. Někdo musí film namluvit. Navrhoval jsem své přátele ze CNN. Lucie ale stále urputněji trvala na tom, že film musím namluvit já. Odmítal jsem: film musí být o sirotčinci, ne o mně. „Nikdo o tom nemluví s emocemi a znalostí jako ty. A nikdy nebude. Ty budeš znít lépe, než kdyby to četl Brat Pitt, protože to je tvůj příběh!“ vyhrála nakonec.
Dokážete si sám sebe představit, že byste po vystudování začal učit? Jak byste sám sebe nyní viděl jako učitele zeměpisu a tělocviku?
Myslím, že ano. Mě sice už při studiu pajďáku trochu děsila myšlenka, že budu muset celý život v práci více méně dělat každý rok to samé, ale rád pracuji s mladými lidmi. K tomu učení nebo sdílení zkušeností se v poslední době dostávám častěji a častěji na přednáškách nebo seminářích. Jen to není tělocvik a zeměpis.
Co vám náročná práce válečného reportéra a zpravodaje z Číny dala a vzala?
Dala mi možnost být přímým svědkem historických událostí, obrovské množství silných zážitků, setkání s tisíci zajímavých lidí a procestoval jsem většinu světa. Vzala mi na nějakou dobu možnost tzv. normálního života. Propásl jsem desítky narozenin v rodině a známých, Vánoce a jiné svátky, dodnes si zvykám na pojem víkend. Ale pro mě byl normální život, který jsem žil. Práce reportéra byl můj životní styl.
Litujete něčeho?
Ne.
Jak vnímáte dnešní globální vývoj, přiostřování vztahů a vzrůstající moc populistů a jejich toleranci?
Velmi mě to znepokojuje. Přestože jsem přečetl mnoho historických knih, nikdy jsem přesně nepochopil jak třeba národ Beethovena a Goetheho dopustil, aby se k moci dostal Hitler nebo jak my Češi jsme k moci pustili komunistické hrdlořezy. Dnes se to ve světě i u nás děje zase a opět jen většinou hledíme se založenýma rukama nebo si v lepším případě zanadáváme na Facebooku.
Synopse
Každodenní syrová realita, kterou Tomáš Etzler v Číně zažíval na vlastní kůži sedm let, ve filmu silně kontrastuje s mikrosvětem v malé vesnici na severovýchodě Číny.
Celovečerní dokumentární film Tomáše Etzlera obrazově kombinuje původní materiály natočené čínským štábem s bohatými videoarchivy autora, jež vznikly během jeho působení v Číně (stálý zpravodaj České televize a CNN).
Tomáš Etzler provádí diváka Čínou tak, jak ji krok za krokem poznával: od počátečního nadšení, přes rozčarování, až po téměř znechucení. Zároveň k vlastnímu údivu nalézá na čínském venkově „oázu“ kontrastující s jeho osobními zkušenostmi. Mikrosvět, který má podle Tomáše co říci nejenom Číně, ale celému světu.
Autorská explikace
Žádný poctivý novinář žijící a pracující v Číně nemůže ignorovat témata související s porušováním lidských práv v zemi. Jako člověk, který vyrostl v komunistickém Československu, jsem navíc měl během svého sedmiletého působení v Pekingu o lidskoprávní témata osobní zájem. Zpracovávání těchto témat v Číně je tou nejtěžší novinářskou prací, kterou jsem kdy dělal. Tvrdím to i přesto, že jsem strávil tři roky v Afghánistánu a Iráku jako válečný zpravodaj. Jde o zdlouhavou detektivní činnost, při které člověk naráží na řadu často nepřekonatelných překážek. Je to hra kočky s myší mezi čínskou tajnou policií a novináři.
Jde o práci, při níž je člověk často policií zadržen a vyslýchán a při níž úřady obtěžují a vyhrožují jeho čínským spolupracovníkům. A je to práce, která při neopatrnosti může subjekty příběhů poslat na mučení tajnou policí nebo na dlouhé roky do vězení.
Je to ale práce nesmírně důležitá, protože kdo jiný má svět informovat o tom, co s v Číně děje (mimo rámec ekonomického rozvoje) když ne novináři, spisovatelé nebo filmaři?
Nápad natočit dokument o čínských opuštěných dětech se zrodil spontánně nad šálkem kávy v Pekingu v druhé půli roku 2012. K upevnění tohoto rozhodnutí pak vedla série tragických událostí. V prosinci 2012 se pět chlapců bez domova mladších deseti let udusilo v kontejneru na odpadky v jihočínské provincii Kuej-čou poté, co si uvnitř rozdělali oheň, aby se zahřáli.
O pár dní později sedm postižených dětí uhořelo v neoficiálním privátním sirotčinci v provincii Chenan. V únoru 2013 se opět v Kuej-čou udusilo dalších pět chlapců ve věku 4 – 6 let, když se snažili zahřát v opuštěné stodole. V březnu 2013 pak sedm sirotků zemřelo podchlazením ve státním sirotčinci v provincii Chu-bei, protože vedení sirotčince šetřilo na topení.
V tu dobu jsem pracoval na tématu desítek miliónů čínských dětí žijících na venkově bez rodičů, kteří odešli do měst za prací. Mladí lidé z venkova začali do měst odcházet v osmdesátých letech minulého století. Jejich děti jsou emocionálně deprivované a jsou častými oběťmi sexuálního nebo fyzického násilí. Čínští psychologové hovoří o dvou ztracených generacích. Čínská vláda problém po tři desetiletí ignoruje.
Nedovedl jsem si vysvětlit jak je možné, že se země, která zaznamenala nejrychlejší ekonomický růst v historii lidstva, kde se stamilióny lidí pozvedly z naprosté chudoby, a která má hotovostní rezervy přesahující 3 bilióny dolarů, není schopna postarat o své nejzranitelnější občany – opuštěné děti. Doufal jsem, že odpověď naleznu při natáčení dokumentárního filmu o čínských sirotcích.
Všechny děti v sirotčinci trpí buď mentálním, nebo fyzickým hendikepem. V mnoha případech oběma. Masové odkládání postižených dětí začalo v Číně v roce 1979, kdy vstoupila v platnost politika jednoho dítěte. Když se rodičům narodilo nezdravé dítě, často jej zabili nebo odložili. Trend, který hlavně na čínském venkově, pokračuje dodnes. Podle studie organizace Human Rights Watch z roku 2013 jsou postižení lidé v Číně stigmatizováni a diskriminováni. Podle organizace jde o hrubé porušování lidských práv. Odhaduje se, že v Číně žije přes 100 miliónů postižených lidí. Přes 40 procent z nich je negramotných a minimálně patnáct miliónů žije za dvacet nebo méně korun na den. Studie tvrdí, že většina postižených dětí na čínském venkově není přijata do škol anebo je donucena ze škol odejít po několika málo letech.
Před natáčením jsme byli připraveni na nejhorší. Na to, že najdeme zbídačený ústav, ve kterém živoří špinavé, podvyživené děti pod lhostejným dohledem opatrovnic. Našli jsme pravý opak. Objevili jsme svět bezpodmínečné lásky řádových sester k postiženým dětem a naprosto nesobecké obětavosti. Čína je i svými vlastními občany považovaná za nelítostnou materialistickou společnost, kde láska a soucit nemají místo. Dokument ukazuje, že to neplatí všude. Sirotčinec finančně podporuje řada čínských občanů, kterým osud postižených dětí není lhostejný.
Komunikace se sirotčincem i natáčení samotné bylo nesmírně náročné. Všechny televizní a filmové štáby jsou v Číně pod přísným dohledem policie. Existovali reálné obavy, že v případě odhalení filmového štábu bude sirotčinec zrušen. To by vedlo podle vrchní sestry ke smrti řady dětí. Štáb jsem z bezpečnostních důvodů pro natáčení minimalizoval na kameramana a produkční.
Přestože původní materiály ze sirotčince patří mezi to nejlepší, co se mi v Číně kdy podařilo natočit, ve střižně samy o sobě nefungovaly. Podobných sirotčinců, kde opatrovnice s láskou pečují o své svěřence, je v civilizovaném světě naštěstí celá řada a jsou jaksi samozřejmostí.
Potřeboval jsem do filmu dostat výjimečnost tohoto zařízení v komunistické Číně, vybudovat kontrast mezi sirotčincem a realitou, která ho obklopuje. Toho jsem ve spolupráci s dramaturgyní Lucií Tenney a se spolu režisérkou a střihačkou Adélou Špaljovou dosáhl sdílením svých vlastních zkušeností z práce zahraničního zpravodaje v Říši středu.
Dokument o opuštěných dětech je pro porozumění dění v Číně stejně důležitý jako dokumenty o čínském hospodářském zázraku nebo o úspěších čínských sportovců. Film vypovídá o morálním stavu komunistické společnosti, ale zároveň představuje několik statečných žen, kterým osudy bezmocných nejsou lhostejné. Dokument tak doplňuje čínskou mozaiku o velmi vzácný, těžko získatelný článek.
Jakékoliv původní společenské nebo lidskoprávní dokumenty o Číně jsou u nás, ale i ve světě nesmírně vzácné. Věřím proto, že se nám podařilo vytvořit skutečně unikátní film, který zaujme diváky jak v České republice, tak v zahraničí.
Tomáš Etzler
Tomáš Etzler je televizní novinář s profesionálními zkušenostmi přesahujících dvě desetiletí. Jako zpravodaj pro CNN a Českou televizi působil ve více než šedesáti zemích na pěti kontinentech. Připravoval zpravodajství z válek v Afghánistánu a Iráku a z celé řady dalších světových událostí jako např. Olympijské hry v Pekingu v roce 2008, tsunami v Japonsku, atentát na Úsamu bin Ladina v Pakistánu v roce 2011, z evropské utečenecké krize v roce 2015 nebo teroristických útoků v Bruselu a Berlíně v 2016. Natočil řadu humanitárních a ekologických reportáží na téma chudoby v rozvojovém světě, porušování lidských práv v Číně, obchodu s lidmi v jihovýchodní Asii nebo obchodu se slonovinou ve Vietnamu. Vedle CNN a ČT se jeho práce objevila také v BBC, ITN, Channel 4, švýcarské SFR a českém tisku. Za svou práci Tomáš obdržel řadu mezinárodních ocenění, včetně ceny EMMY (přehled níže).
Tomáš Etzler se narodil 1. dubna 1963 v Ostravě, kde strávil dětství, a v roce 1988 získal titul magistra v oboru tělocvik / zeměpis na Pedagogické fakultě.
V témže roce vyhrál konkurs na dramaturga hudebně zábavných pořadů v ostravském studiu Československé televize. V červnu 1989 podepsal manifest Několik vět, byl nucen z televize odejít a narukoval do základní vojenské služby. V únoru 1990 se k práci dramaturga v Ostravě vrátil. Byl rozčarován polistopadovým vývojem v Československé televizi a v roce 1991 odešel do USA.
V Americe zprvu vystřídal řadu manuálních zaměstnání. V roce 1997 udělal přijímací zkoušky na Školu masových komunikací na University of Colorado, kde vystudoval obor televizní zpravodajství. V dubnu 1999 byl Tomáš najat stanicí CNN jako řidič během příprav zpravodajství z masakru na střední škole Columbine v Coloradu. Po měsíci práce, během které začal pracovat jako produkční, mu CNN nabídla místo editora v zahraniční redakci stanice v Atlantě. V roce 2000 začal v CNN působit jako reportér v terénu. Původně zpracovával zpravodajství hlavně v Evropě. Po teroristických útocích ve Spojených státech 9. září 2001, byl poprvé vyslán jako válečný zpravodaj do Afghánistánu. V této roli pak v Afghánistánu, Iráku a jiných konfliktních zónách působil dalších pět let.
V roce 2007 se přestěhoval do Číny, kde 7 let působil jako stálý zpravodaj pro ČT v Pekingu a na poloviční úvazek také jako producent CNN. Pracovně navštívil všechny čínské provincie a řadu asijských zemí. Roku 2014 se přestěhoval do Hong Kongu, kde nadále působil v CNN a založil společnost Etzler International produkující videa a reklamní kampaně.
Tomáš Etzler se v roce 2017 vrátil do Evropy a v současné době žije mezi Prahou a Amsterdamem. Nadále spolupracuje s CNN, píše knihu a přednáší.
Přehled ocenění
2006 – 2007 EMMY Technology and Engineering Award, USA
2007 IBC Innovation Award for Content Creation for CNN Digital Newsgathering
2007 IBC The Judges Prize for CNN Digital Newsgathering, USA
2020 Fénix content marketing – nejlepší marketingová strategie, Česká republika
„Ve světě není dokumentů o Číně mnoho. U nás už vůbec ne. Po osmi letech práce vím proč. Jsem šťastný, že film je hotov a nesmírně vděčný všem, kdo ho pomohli přivést na svět. V Čechách jsem díky filmu potkal skvělou partu lidí, nadšených profesionálů, od kterých jsem se hodně naučil. Teď už jenom doufám, že o dokument bude zájem, a že příběh, který jsem v Číně nalezl, diváky osloví stejně silně, jako oslovil mě.“
Foto: P. Chodura
