Céline Dion dorazí v listopadu do kin jako Aline Dieu ve filmu Hlas lásky

V polovině listopadu dorazí do českých kin snímek, který potěší všechny příznivce zpěvačky Céline Dion. Film Hlas lásky je sice životem kanadské superhvězdy volně inspirován, skalní příznivci v něm ale jistě najdou mnohé ze života Céline. Zpěvačku ztvárnila sama autorka scénáře a režisérka filmu, francouzská herečka, zpěvačka a režisérka Valérie Lemercier.

„I já jsem velkou část svého života strávila na jevišti, v divadlech, v šatnách. Vím, co jsou dlouhé štace, jídla spolykaná před zrcadlem, potřeba zaplnit prostor, mít každý večer svůj hlas a tělo, které mě nezklamou. Cítila jsem vřelost publika i samotu, která přichází po představení,“ vysvětlila představitelka hlavní role, scenáristka a režisérka v jednom, která také jako Céline Dion pochází z mnoha dětí a cítí i mnohá další propojení s touto osobností.

Když před čtyřmi roky vyřkla nahlas, že by chtěla svůj další film natočit právě o této zpěvačce, nemyslela to příliš vážně. Její okolí ji však podpořilo, a koprodukční film, který vznikal ve čtyřech zemích, nakonec natočila. „Měsíce jsem ve dne, v noci sledovala, četla a poslouchala spoustu věcí o Céline,  o jejím manželovi a nakonec o její rodině a zejména o trojici, která se stala mými novými přáteli. Chtěla jsem vyprávět světu o síle její rodiny, zázemí, které jí vždy pomohlo udržet nohy na zemi,“ svěřila se Valérie Lemercier.

„Psát scénář jsem začala asi po roce čtení a rešerží. Nejprve jsem hlavní postavě říkala Céline. O šedesát stran později se k projektu připojila Brigitte Buc, se kterou jsem pracovala už na komedii Taková normální královská rodinka. Přesvědčila mě, abychom křestní jména změnili. Tím se vše odblokovalo. Díky Aline zachováváme realitu, ale mohli jsme si svobodně vymýšlet detaily, jako zásnubní prsten v kopečku zmrzliny nebo staré boty, které jí matka půjčila na první konkurz, což vysvětluje tisíce párů bot, které později má ve svých šatnách. Nechala jsem se vést svým instinktem,“ dodala režisérka.

Ústřední linku příběhu tvoří láska Aline a jejího partnera. „Céline s Reném se našli. Přišla do jeho života právě ve chvíli, kdy se chystal opustit kariéru producenta. Objevil ji a ona ho zachránila. Zastavil svůj dům, aby zaplatil její první album. Každému umělci bych přála partnera, jako byl on. Říká se, že je lepší, aby pár nepracoval ve stejné oblasti. Ale věřte mi, že každý zpěvák by měl rád svého Reného po svém boku. Lidé si z nich dělali legraci, z jejich věkového rozdílu, z umělého oplodnění, mysleli si, že ji přinutil pracovat. Ale on měl velkolepé vize a ona byla velmi ambiciózní. Který umělec a hlavně která žena strávila celý život s jedním mužem?“ vysvětlila Valérie Lemercier, která před Hlasem lásky natočila pět dalších filmů.

I přesto měla a má k Céline DIon velkou úctu. „Nepokoušela jsem se ji napodobit. Ani její výrazný přízvuk. Sekvence z koncertů jsme natáčeli v Palais des Congrés, Palais des Sport nebo v divadlech na předměstí Paříže. Nikdy bych se neodvážila zazpívat v Québecu před québeckým komparzem se svým příšerným akcentem! Místo mě ve filmu zpívá úžasná Victoria Sio, jejíž interpretace písní Céline mě ohromily,“ dodala s tím, že tohle téma všechny nadchlo. „Célinin humor a životní síla byla inspirací pro nás všechny…“

Snímek uvede do českých kin Bioscop od 18. listopadu.

Valérie Lemercier o filmu (režie, scénář, hlavní role)
Tedy nejprve, proč jste byla tak fascinována Céline Dion?
Stále jsem na to nepřišla. Často jsem poslouchala její písně, zejména ty, které složil Jean-Jacques Goldman. O jejím životě jsem toho moc nevěděla, a vlastně ani o zbytku jejího repertoáru. V prosinci 2016, když jsem ji viděla tak, jako miliony dalších lidí, jak musí dělat první kroky bez Reného, velmi jsem se s ní ztotožnila. Dojala mě její odvaha. Její samota. Když jsem dokončila svůj film, romantickou komedii Marie-Francine (2017), řekla jsem v rádiu, že Céline bude mým dalším námětem. Nemyslela jsem to vážně, ale toho večera mi  Emmanuelle Duplay (výprava) řekla, že na tom chce pracovat. Přesně si pamatuji, jak mě její nadšení povzbuzovalo. U Céline mě kromě jejího talentu fascinuje její upřímnost. Chová se k publiku jako k rodině. Když jsem ji viděla na koncertě v Bercy, cítila jsem kolem ní doslova auru a to, jak milí jsou její fanoušci. Cítila jsem se jako doma.

Proč máte k Céline Dion blízko?
I když samozřejmě v menší míře než Céline, velkou část svého života jsem strávila na jevišti, v divadlech, stanech, šatnách. Vím, co jsou dlouhé štace, jídla spolykaná před zrcadlem, potřeba zaplnit prostor, mít každý večer svůj hlas a tělo, které mě nezklamou. Cítila jsem vřelost publika i samotu, která přichází po představení. Narodila jsem se do rodiny zemědělců. Každá z mých babiček měla devět dětí. Na Nový rok nás bylo u stolu mých prarodičů 150. Můj otec nás donutil znát všechna jména příbuzných než se s nimi setkáme. Stejně jako v rodině Dionů musel každý z nás vylézt na židli, aby něco recitoval, zpíval nebo hrál na nějaký nástroj. Přála bych si, abych uměla převést problémy na něco pozitivního. Ona to dokáže. Otevře se, mluví o sobě, o svém životě, sdílí veškerou svou radost i smutek s publikem. To jsem nikdy nedokázala.

Provázel přípravu na film rozsáhlý výzkum?
Měsíce jsem ve dne, v noci sledovala, četla a poslouchala spoustu věcí o Céline,   o jejím manželovi a nakonec o její rodině a zejména o trojici, která se stala mými novými přáteli. Chtěla jsem vyprávět světu o síle její rodiny, zázemí, které jí vždy pomohlo udržet nohy na zemi.

Také jsem si zamilovala Québec s jeho obyvateli a jejich láskou ke zpěvu. Mým dětstvím mě provázel Félix Leclerc a díky Céline jsem objevila mnoho dalších drahokamů, které ve filmu uslyšíte. Když jsme natáčeli Célinin „festival písní její rodiny“, po skončení ve studiu zůstali místní zpěváci/herci a zpívali. Ne jednu, ale pět, deset písní nebo popěvků, jak tomu říkají oni. Tomuhle výrazu „popěvek“ se v našem filmu vyhýbáme, aby mu rozuměli i Francouzi. Snažila jsem se vyhýbat klišé. Chtěla jsem, aby film vyprávěl o Québecu bez javorového sirupu nebo jejich typických nadávek…

Jaké bylo psát scénář?
Začala jsem psát asi po roce čtení a výzkumu. Nejprve jsem hlavní postavě říkala Céline. O šedesát stran později se k projektu připojila Brigitte Buc, se kterou jsem pracovala už na komedii Taková normální královská rodinka (Palais Royal!, 2005). Přesvědčila mě, abychom křestní jména změnili. Tím se vše odblokovalo. Díky „Aline“ zachováváme realitu, ale mohli jsme si svobodně vymýšlet detaily, jako zásnubní prsten v kopečku zmrzliny nebo staré boty, které jí matka půjčila na první konkurz, což vysvětluje tisíce párů bot, které později má ve svých šatnách. Nechala jsem se vést svým instinktem.

Proč změna jména na Aline vše zjednodušila?
Protože dvě Céline Dion neexistují! Je živá a zdravá a slavnější než kdy předtím. Kromě toho, když mě někteří technici omylem řekli Céline, zrudla jsem. Tenhle příběh jsem potřebovala nastavit poměrně přesně, ale přitom si zachovat odstup. Když jsme natáčeli v Québecu, byla jsem ochotná tam točit kdekoliv, jen ne v Charlemagne (rodná vesnice Céline Dion). V jednu chvíli jsme měli možnost natáčet v bývalém domě Céline a Reného, který prodala. Ale raději jsem se vyhnula natáčení tímto způsobem. Půjčili jsme si dvě židle, které vlastnila. Málokdy jsem se odvážila si na ně vůbec sednout!

Proč jste se ve filmu soustředili na lásku Aline a Guy-Claudea (Céline a Reného)?
Je to jádro příběhu Céline. S Reném se našli. Přišla do jeho života právě ve chvíli, kdy se chystal opustit kariéru producenta. Objevil ji a ona ho zachránila. Zastavil svůj dům, aby zaplatil její první album. Každému umělci bych přála partnera, jako byl on. Říká se, že je lepší, aby pár nepracoval ve stejné oblasti. Ale věřte mi, že každý zpěvák by měl rád svého „Reného“ po svém boku. Lidé si z nich dělali legraci, z jejich věkového rozdílu, z oplodnění in vitro, které potřebovali, aby mohli mít děti. Někteří lidé si mysleli,  že ji přinutil pracovat. Ale on měl velkolepé vize a ona byla velmi ambiciózní. Který umělec a hlavně která žena strávila celý život s jedním mužem? Mám ráda nesourodé páry. Jsem vlastně romantik a jediné, co mě zajímá, jsou milostné příběhy. I když jsem si dlouho nemyslela, že někdy nějaký natočím.

Proč?
Láska nikdy nebyla pro mě téma. Ne v mých stand-up vystoupeních a ne v mých filmech. Nikdy jsem si nemyslela, že bych měla talent na vyprávění milostných příběhů. Když jsem byla malá, lidé mi neříkali, že jsem hezká, a tak jsem se rozhodla být spíše vtipná. Rozesmát lidi se stalo mou identitou. Milostné aféry nebyly nic pro mě. V tom jsem se začala měnit až o dost později. Moje transformace začala s natočením Marie-Francine.

Hlas lásky je Váš šestý film. Není to komedie, což od Vás většina lidí očekává…
Nevím, co lidé očekávají. Pravděpodobně si mysleli, že si z ní budu dělat legraci. Což je něco, co by mě v životě nenapadlo. Nikdy jsem necítila povinnost vtipkovat, a to ani ve svých filmech, ani v životě. Můj film obsahuje určitou dávku komedie, ale pouze situační. Zobrazuje například rozpor mezi malou dívkou spící v šuplíku a jejím životem jako hvězdy světové úrovně. Ale nikdy jsem se nesnížila k parodii. Její osud je báječný, téměř jako pohádka. Je to film    o princezně, ale bez princezny. Ale samozřejmě film s hezkými šaty, třpytkami, vlasy poletujícími ve větru a vysokými decibely. Splňuje mou lásku k přestrojování se, k slušnosti i výstřednosti. Skutečná Céline je tak trochu klaun. Dokonce jsem slyšela, že koučuje lidi, kteří jí chtějí imitovat. Film je možná ve skutečnosti vážnější než je ona sama.

Jak jste hrála Céline Dion?
Tak, že jsem se jí nepokoušela napodobit. Ani jsem nechtěla napodobovat Célinin výrazný přízvuk. Během natáčení jsem se někdy nechala trochu unést, takže jsem pak samu sebe musela dodatečně předabovat. Sekvence z koncertů jsme natáčeli ve Fracii – v Palais des Congrés, Palais des Sport nebo v divadlech na předměstí Paříže. Nikdy bych se neodvážila zazpívat v Québecu před québeckým komparzem se svým příšerným akcentem! Během příprav na film jsem měla poměrně málo času na zkoušení role, takže jsem hodně improvizovala. Zpívat na playback jsem si zkoušela den před natáčením. Buď to trefím nebo ne, řekla jsem si. Naštěstí mi hodně pomohl štáb. Uvědomili si, že během zpívaných scén se potřebuji plně soustředit pouze na roli. Náš rozvrh byl nabitý včetně víkendů. Naštěstí jsem mohla každý den spát během obědové pauzy. Ty šlofíky mi zachránily život. Ale poprvé v životě jsem se nemohla dočkat až začneme natáčet, abych ji mohla hrát.

Kdo ve skutečnosti ve filmu zpívá?
Céline ne… Ve skutečnosti zpívá naprosto úžasná Victoria Sio, která pro nás natočila veškeré covery, které jsme potřebovali. To byla vědomá volba. Co se týká zpěvu, udělat krok zpět. Vyprávět příběh Aline Dieu a ne Céline Dion. Victoriiny interpretace písní mě ohromily. Vzhledem k tomu, že jsme si dovolili upravit časovou osu některých písní, tak Victoria konkrétní Célininy písně v našem filmu vlastně zpívá mladší než když je zpívala Céline. Například přídavek Pour que tu m’aimes jsme zařadili do jiného období života Céline než bylo ve skutečnosti. Ale s naším vyprávěním to dobře rezonuje. A pro Titanic jsme nahráli podklad se strunnými nástroji, což ve filmu Titanic tak není.

Jak jste balancovali mezi fakty a fikcí?
Řekněme, že jsme udělali skutečné událostí „kinematografičtějšími“. Například, ve skutečnosti oznámila Céline Renému své těhotenství během jídla v kuchyni, ale říkala jsem si, že by bylo roztomilejší, kdyby tu informaci napsala do bramborové kaše, protože tenhle druh rozmarů je prostě její. Stejně tak jsem si upravila některé detaily, kterým porozumí pouze Céline. Třeba jsem si vymyslela její útěk ulicemi Las Vegas.

Na druhou stranu u všeho, co souvisí s Québecem, jsme se drželi co nejblíže realitě. Použili jsme některé z jejích skutečných věcí, třeba sušičku nebo obrovský sporák.

Takže 90% hereckého obsazení jsou québečané?
Samozřejmě, aby byl film věrohodný. Nechtěli jsme žádat slavné francouzské herce, aby předstírali, že se narodili v Québecu. Nebyla to jen otázka přízvuku, mělo to víc společného s určitým myšlením. A navíc naši québečtí herci a komparzisté jsou neuvěřitelně talentovaní! A to jsem většinu z nich vybírala téměř instinktivně na základě fotografií. Pro roli Guy-Claudea jsem strávila dlouhou dobu hledáním mezi québeckými herci, zpěváky a televizními moderátoy. Až jsem našla Sylvaina Marcela. Nakonec jsem ho našla na internetu pod záložkou „komici“. Ve filmu je úžasně citlivý. Když jsem se s ním setkala a nabídla mu tu roli, myslel si, že si dělám srandu. Je to legrační, ale Sylvain je ve skutečnosti stejně starý jako já. Naštěstí jsme měli moc šikovné maskéry, parukáře a kadeřníky, kteří tuto věkovou nesrovnalost dokázali pro náš film napravit.

Pro roli Alininy matky jsem potřebovala opravdovou dámu. Když jsem se setkala s herečkou a profesorkou Danielle Fichaudovou na obrazovém testu v Montrealu, měla jsem jasno během pěti vteřin. Má takový temperament!

Jean-Bobin, Alinin velký bratr, měl původně málo prostoru. Ale když jsem viděla, jak skvěle ho Antoine Vézina hraje, stále jsem mu přidávala další prostor. Navíc Antoine i Danielle dokázali zmírnit svůj québecký přízvuk, aby zůstali srozumitelní i bez titulků. Jsem hrdá, že jsem je mohla představit francouzskému publiku!

Měla jste ohledně režie tohoto projektu nějaké obavy?
Měla jsem grandiózní téma a tomu jsem se potřebovala vyrovnat. Což pro mě byla výzva, protože o svém životě naopak nerada něco prozrazuji. Jenže Céline vždy dává vše, všechno otevřeně sdílí. Formou filmu jsem tedy musela oslavit její velkorysost a eleganci. Pracovala jsem se štábem, se kterým jsem dělala Marie-Francine. Všichni mě znají do detailu. Vědí, že mohou na poslední chvíli příjít s nápady a já s tím nemám problém. Je pravda, že to bylo poprvé, co jsem měla u spousty scén již dopředu naprosto detailní představu jak natočená scéna musí vypadat. Věděla jsem, že film chci začít tím, že zpěvačka pláče ve své velké bílé posteli a má na uších sluchátka.

Náš film začíná v roce 1932 a pokračuje do roku 2016. Svůj film jsem chtěla pojmout trochu jako bajku.

Vy sama hrajete Aline ve všech jejích obdobích, tedy i ve věku jejích pěti let. Zvláštní efekty jsou opravdu působivé.
Dlouho jsme si nemysleli, že tohle bude možné. Ale během přípravy mi můj kameraman řekl: „Poslouchej, zkus zahrát malou Aline, bylo by to celé upřímnější a jednodušší!“

Chtěla jsem, abych na plátně byla vidět celá, dokonce i ve scéně, kde pětiletá Aline zpívá na svatbě své sestry. A vyšlo to. Štáb zvláštních efektů odvedl pozoruhodnou práci. Fungovalo to. Místo, abychom jim posílali k úpravám jednotlivé sekvence, jak se to většinou dělá, chtěli jsme je zapojit od začátku, ukázat jim celý film, aby mě dodatečně mohli upravit podle logiky sledu sekvencí. Současně jsem je požádala, abych se mohla účastnit jejich pracovních porad.

Pokud jde o mou siluetu, když hraju mladičkou Aline, tak jsem pod kostýmy nosila silně stahovací pásy a na hrudi malá falešná teenagerská prsa, připevněná na velmi těsné stahovací obvazy. Také jsem nosila sadu zubních protéz pro scény do Alininých osmnáctin. Maskéři mi snížili vlasovou linii a tím zmenšili čelo, takže jsem vždy po jejich práci začínala vidět, jak se objevuje Céline.

Nikdy jste se nepokusila se Céline Dion setkat?
Mohla jsem. Lidé okolo mě to několikrát navrhovali. Je velmi zaneprázdněná, obklopená svými spolupracovníky, věděla jsem, že bych se s ní mohla setkat na pět minut před její show nebo chvilku na módní přehlídce. K čemu by to bylo dobré? Ona sama preferovala scénář vůbec nečíst. Udělala jsem vše pro svůj projekt a doufám, že se jí bude líbit, že se nebude cítit zrazená. Například jsme nemohli natočit scénu jejího návratu z Vegas helikoptérou, což by se nám v našem filmu moc líbilo. Céline kdysi v televizi řekla, že by nikdy nebudila sousedy tím, že by u svého domu přistávala helikoptérou. Jezdila z koncertů každou noc dvě hodiny autem. Takže ani my jsme nemohli tenhle její zvyk a ohleduplnost měnit.

Můžeme tedy říct, že Váš film je pravdivě jedinečný?
Přestože je to klasický životopisný film, je tam oproti jiným velký rozdíl. Céline žije. Musím přiznat, že o to víc jsem nervózní, zda se jí výsledek bude líbit. Také jsem se bála reakce našich québeckých koproducentů. Koneckonců, pro ně jsem byla jen tou ženskou, co hrála malou roli v Návštěvnících (Les Visiteurs, 1993).    A teď jsem tu a pohrávám si se Céline, jejich národním pokladem! Do promítací místnosti vstupovali s nevraživostí. Ale když vycházeli, tak ti, kteří znali Reného velmi dobře, volali, že ho poznali a že jsem opravdu porozuměla jejich vztahu a vystihla ho.

Kromě toho, při střihu filmu vždy postupujeme chronologicky. Úprava prvních dvou třetin filmu nám trvala strašně dlouho i proto, že jsme věděli, že směřujeme ke smrti Guye-Clauda. To nás děsilo. Ten den, kdy jsme tuhle část stříhali, jsem šla domů naprosto zničená. Konec. On byl pryč.

Už jste pustila film přátelům a rodině?
Ano, mým třem sestrám, kterým se líbily zejména rodinné scény. A máme tam jeden detail, který ve Francii obvykle přehlížíme: v Québecu někteří lidé říkají „une avion“. Letadlo je pro ně ženského rodu. V mé vesničce v Normandii, kde jsem vyrůstala, je to také tak. Do té doby jsem se téhle drobnosti smála jen já. A byla jsem šťastná, když se v tomto momentě rozesmály i mé sestry. Tak doufám, že obyvatele Québecu to také rozesměje a potěší.

A jinde ve světě?
To nevím. Ale film je québecký, je to kanadská koprodukce. Natáčeli jsme ve čtyřech zemích: ve Francii, Kanadě, Španělsku a USA. Bylo to poprvé, co jsem byla zodpovědná za tak velký film a je divné říci: myslím, že tohle byl pro mě nejsnazší film. Ne z hlediska plánování. Ale pro nadšení a radost, která na place panovala. A také proto, že tohle téma všechny nadchlo. Célinin humor a životní síla byla inspirací pro nás všechny…

Hlas lásky (Aline)
Režie:                                                  Valérie Lemercier
Scénář a dialogy:                                  Valérie Lemercier, Brigitte Buc
Kamera:                                               Laurent Dailland
Střih:                                                   Jean-Francois Elie
Výprava:                                              Emmanuelle Duplay
Kostýmy:                                             Catherine Leterrier
Casting:                                               Nathalie Boutrie, Marie-Sylvie Caillierez
Zvláštní efekty – supervizor:                 Sébastien Rame
Producenti:                                           Édouard Weil, Alice Girard, Sidonie Dumas

Hrají:
Valérie Lemercier:                                 Aline Dieu
Sylvain Marcel:                                     Guy-Claude Kamar
Danielle Fichaud:                                 Sylvette Dieu
Roc Lafortune:                                     Anglomard Dieu
Antoine Vézina:                                   Jean-Bobin Dieu
Pascale Desrochers:                              Jeannette
Jean-Noël Brouté:                                 Fred
Victoria Sio:                                        zpěv Aline (pouze hlas)
Sonia Vachon:                                     Martine Léveque
a další…

Synopse:
Filmová fikce volně inspirovná životem pěvecké superhvězdy Céline Dion. Quebec, 60. léta 20. století. Sylvette a Anglomard se radují z narození svého čtrnáctého dítěte, holčičky Aline. Ve skromné rodině všichni žijí hudbou.  Když pak hudební producent Guy-Claude (Sylvain Marcel) objeví Aline (Valérie Lemercier) a její jedinečný hlas, vyvstane mu v hlavě jediný cíl – udělat z Aline nejlepší zpěvačku na světě. Podporována rodinou i Guy-Claudem, kterého s Aline pojí více než přátelské city, se mladá pěvkyně vydává na neobyčejnou životní cestu. Francouzská herečka, scenáristka, režisérka a zpěvačka Valérie Lemercier dostala do vínku mnoho talentů. Životopisné hudební drama Hlas lásky (Aline) režírovala, podílela se na scénáři a díky svým bohatým zkušenostem se ujala i hlavní role. Film Hlas lásky vzniknul jako pocta a oslava kanadské divy Céline Dion, která již desetiletí svým hlasem okouzluje celý svět.

Foto: archiv Céline Dion