Tojesenzace.cz

Tak trochu bulvární web nejen o českých celebritách, ale i o všech radostech, které život nabízí – lásce, jídle či cestování!

CelebrityZábava

Tereza Mašková o novém videoklipu, vyprodané Lucerně, poražené bulimii a chystané svatbě!

Po ohromujícím úspěchu videoklipu “Náš příběh”, který vítězka televizní show ČeskoSlovenská SuperStar natočila s Markem Lamborou, přichází Tereza Mašková s romantickým videoklipem “Budu při tobě stát”, k jehož vzniku jí nabádali její fanoušci. 

Úspěšná zpěvačka s fenomenálním hlasem je z výsledku sama nadšená: “Původně jsem chtěla natočit videoklip k jinému songu, ale v nějaký okamžik jsem si všimla, že mě lidi nejvíc označují na Instagramu při poslechu právě  “Budu při tobě stát” a k tomu mají po svém boku svého nejbližšího člověka: dcerku, synka, maminku, sestru či brášku, kamarádku, nebo partnera. Bylo krásné se na to dívat, kolikrát jsem u toho měla až slzy v očích. Když jsem je viděla, jak moc je to bere, jak je to zajímá, jak při tom pláčou, co všechno mi psali… Byla jsem strašně dojatá a zároveň bylo moc hezké sledovat tu jejich lásku. O to víc jsem si uvědomila, jak moc citlivé téma to je pro všechny, a bylo rozhodnuto! Dá se říct, že si píseň, na kterou jsme se rozhodli natočit klip, vybrali sami fanoušci a já jsem za to moc ráda. Toto téma je nadčasové, sentimentální a věřím, že se v něm každý najde” svěřila se mladá umělkyně.

Růžovovlasá kráska je poslední dobou v jednom kole. Kromě vydání videoklipu ji čeká velká výzva v podobě účasti v oblíbené televizní soutěži StarDance, na kterou denně tvrdě trénuje. Nicméně ze všeho nejvíc se těší na svůj první samostatný koncert ve velkém sále pražské Lucerny, který pojmenovala Růžová Lucerna.

Terezko, vydáváte nový videoklip  “BUDU PŘI TOBĚ STÁT”, je velmi dojemný. Proč jste zvolila právě tuto písničku?
Původně jsem chtěla natočit videoklip na song “SCHÁZÍŠ”,  protože pro mě je to velice emoční písnička, věnovala jsem jí svému předčasně zesnulému tátovi. Nicméně jsem si v nějaký okamžik všimla, že mě lidi označují na instagramu při poslechu “BUDU PŘI TOBĚ STÁT” a k tomu mají po svém boku svého nejbližšího člověka. Bylo to krásné, dojemné se na to dívat. A o to víc jsem si uvědomila, jak je to velice citlivá věc pro všechny. Lidi mi posílali storyčka s tímto songem a označovali své děti nebo nejbližšího kamaráda, sestru či brášku nebo partnera … A je to přesně ono, protože každý z nás potřebuje mít někoho, tu osobu, která vždy stojí při něm.  Tu, o kterou se může opřít, o které ví, že jí má ať se děje co se děje, že jí může kdykoliv zavolat klidně i ve 4 hodiny ráno. Je to o textu, který vyjadřuje to, co je pro lidi velice citlivé.  Jsou tam slova např. “budu místem co tě vítá, když nemáš kam jít, když se svět obrátí se zády, chci být jediná blíž”.  Život je i o těch těžkých chvílích, když prostě se s někým pohádáte, nebo prožíváte nějaký bolístky nebo když je nějaká bouře kolem vás, tak potřebuješ toho člověka.  Když jsem viděla, že je to bere, že je to zajímá, že při tom pláčou, co mi psali, byla jsem strašně dojatá a zároveň bylo hrozně hezký sledovat tu jejich lásku.

Dá se říct, Terezo, že k volbě právě tohoto songu ke klipu vás nabádali vaši fanoušci?
Ano, dá se říct, že si ji vybrali fanoušci a já jsem z toho nadšená. Navíc právě táto písnička po songu Náš Příběh je nejvíc populární a poslouchaná na streamovacích platformách a zcela organicky, tudiž bez reklam nebo propagace z naší strany se zpopularizovala sama. To také něco značí, si myslím. Toto téma je nadčasové, sentimentální a věřím, že se každý v něm najde. Pobavilo mě, že i přítelkyně režiséra Jakuba Mahdala, když si pustila song, pak mi říkala, že měla pocit, že zpívám o nich dvou.  To mi ale řeklo více lidi a to mě také velice těší.

O čem je váš nový videoklip? 
Budu při tobě stát je úplně jiný, než to co jsem točila doposud. Zaprvé poprvé tam mám herce a já vystupuji pouze v roli vypravěče. Řekla bych, že je to takový krátký film, kde jsou tři příběhy, které probíhají v různých časových liniích a jsou propojené různými symboly, které na konci odhalí pointu. Ale především je to lásce. Je tam 6 herců, dva z nich jsou úplně malé děti, pak dospělí – mladší a starší pár a dohromady je to všecko jeden životní příběh.

Jak se vám spolupracovalo s dětmi? Občas to bývá náročné.
Báječně. Oba byli velice jako disciplinovaní jako šlo vidět, že to chtějí dělat, nebáli se kamery a musím říct, že i kamera je měla velmi ráda.

Dá se říct, že se vám povedlo vytvořit klip, který má šanci oslovit široké spekturm lidi?
Ano, hlavně doufám, že se každý v tom může najít a uvědomit si to jak je důležitá pro něj ta osoba, o níž se může opřít. Víte, člověk nemůže být na všecko sam. Já mám to štěstí, že mám i více těchto lidi, kteří stojí při mě a já při nich. Kromě mého snoubence Olivera je to například také moje sestra Veronika.

Terezko, vy potřebujete, aby v písničkách, které zpíváte vždy byl nějaký příběh?
Rozhodně. Se vším co zpívám se potřebuji nějakým způsobem ztotožnit.

Dá se o vás říct, že většina těch věcí, které jste doposud udělala, vychází z vás?
Ano, to vždycky mi šlo o to, co zpívám, o čem to je, ale hlavně právě v tomto směru mé nové album, který jsme nazvali Svět je málo růžový je podle mě víc konzistentnější. Víte, kolikrát lidi o mě říkají, že jsem naivní, že jsem jako princeznička. Možná tak vypadám, ale není to pravda. Já jsem někdy dost drsňačka. Ne, dělám si legraci. Nejsem, ale učím se být, protože musím.

Kdo stojí za texty vašich songů ?
K druhému albu texty dělal Vašek Hoidekr, ale všechno jsme spolu řešili. Bylo pro mě důležité, že jsem byla u toho, debatovali jsme o všem, o každém řádku a verši, všechno to, jsme to spolu “odseděli”, a bylo to fajn, všechno to rozebírat do nejmenších detailů. Co tím chceme říct, aby to dávalo smysl nebo aby se to něco do těchto textů skrylo.

Co vy sama? Píšete texty? Skládáte?
Rozhodně o sobě nemůžu říct, že jsem skladatelka. Snažím se o to, ale potřebuju k sobě mít někoho,, aby to se mnou řešil, moc mě baví o tom diskutovat, jak to cítím, co bych chtěla do tohoto textu dostat. Na druhou stranu jsem k tvorbě jak textů tak i melodii daleko povolnější, než před několika lety. Tehdy jsem se sekla, že já to prostě neumím a dělat to nebudu. Hned jak mi něco nešlo, dávala jsem od toho ruce pryč, chyběla mi ta trpělivost. Teď je to lepší, snažím se psát, aspoň něco, nějaký body nebo napadne mě třeba jeden verš, který potom kolikrát nejsem ani schopna dokončit, pak už k tomu doopravdy jako někoho potřebuju, ale lepší se to a mám z toho radost.

Svou novou desku jste pojmenovala “SVĚT JE MÁLO RŮŽOVÝ” . Potřebujete to do života? Tu růžovou, třeba růžové brýle, aby se vám život líbil ?
Víme z mnoha důvodů, že jsem s tou růžovou spojená, ale obecně si myslím, že svět je nejen málo růžový, ale obecně málo barevný, že kolikrát převládá šeď a barvy k životu doslova potřebujeme.  Všichni jsme hrozně moc ve stresu, doba je strašně uspěchaná, všichni někam letíme, chceme všechno hned. Ale to i já, také spěchám, také mám dost stresu a také chci všechno hned. Někdy je fajn se zastavit, kochat se barvami, třeba růžovou, být trochu naivní princeznou. Možná si to muži neuvědomují a ženy nepřipouští, ale každá z nás občas chce být princeznou.

Příběh vaše růžové hlavy zná snad každý, kdo vás sleduje a má rád, tak se chci zeptat, zda jste někdy měla náladu to změnit a jít do jiné barvy? Pokud ano, myslíte si, že vaši fanoušci vám to odpustili?
Momentálně určitě změnu barvy nechystám, ale abych byla upřímná, už jsem měla takové  myšlenky, že bych to změnila. Mezi mými fanoušky existují dva “tábory” – někoho má růžová hlava pořád baví, berou to, říkají “To je ona, naše Růžovka”. Pak je ten druhý “tábor” , kde si lidé říkají , “hele, už by to mohla změnit”.  Ale změnu každopádně nechci a to z více důvodů. Navíc s tou růžovou barvou vlasů se cítím dobře, řekla bych výraznější a to i vnitřně, přidává mi to sebevědomí. Ostatně setkala jsem se i s tím, že pro mnohé jsem tak daleko víc identifikovatelná.  Když někdo tape neví, kdo jsem je poměrně efektivní nápověda “no přece s růžovými vlasy” (smích).

Teď vás primárně zaměstnává StarDance? Zvažovala jste hodně, jestli do toho jít?
Tak já vám povím jak to doopravdy bylo, ono to bylo hrozně vtipný. Když mi volali, tak jsem zrovna spala, to jest ten telefonát mě doslova vzbudil a víte jak to bývá, když vás něco nebo někdo vyruší ze spánku. Člověk není úplně v náladě jak je rozespalý a kolikrát ještě nemá zapnutý mozek a najednou tam slyším heslovitě: zpěvačka, Stardance, říjen… já říkám “cože? Dasha nemůže nebo co? Jak zpěvačka? To mám zpívat a tancovat?” Musím pochválit, že měli trpělivost a vysvětlili mi, že zpívat nemusím a hodím se jim jako soutěžící účastnice. To mě úplně probralo, konečně mi všechno došlo a hned jsem řekla : ano, jdu do toho. Pak jsem položila ten telefon a říkám si: na co jsem to kývla… ty brďo… lehký to nebude… Ale jsem šťastná, že jsem do toho šla.

Měla jste předtím nějakou průpravu? Chodila jste třeba někdy na taneční? 
No právě, že ne. Na taneční jsem nikdy nechodila.. Já jsem měla tanec na konzervatoři, ale to byla spíš klasika a moderna, něco, co se společenským tancem vůbec neshoduje a nedá se ani srovnávat. Takže tohle je pro mě úplně od nuly. Ale baví mě to moc. Mrzí mě, že jsem nezačala tancovat už dřív. Třeba jako jako dítě, tehdy jsem se styděla a děsila se toho, že bych měla tancovat s klukem, tak jsem se na to raději úplně vykašlala. Teď mě to moc mrzí.

Teď jste už v procesu denních velmi náročných tréninků.  Nelitujete toho, že jste do toho šla?
Nelituju, i když je to ve skutku velmi náročné.  Mám strach, protože já když se do něčeho pustím, tak musí to být na 200% a chci to umět co nejlépe dokážu. Nejlépe to umět tak jako, oni, profíci, které nekonečně obdivuju. Samozřejmě to nejde, protože oni se tomu věnují desítky let. Nejvíc mám strach z toho, abych nezklamala svého tanečního partnera, lidi co ve mě věří a co mi fandí mi,  ale také sebe samotnou a nejvíc nervózní jsem z prvního přenosu, z toho co se mnou udělá tréma. Tréma je pro mě velké téma. Ovšem, že mám trému i před koncertem, ale stále je to můj rajon, dělám to celý život. Divadlo také pro mě nebyla zrovna komfortní zóna, ale okay, zvyklá jsem si, už jsem si to osahala. Je to pořád něco v rámci možností, něco čemu se už dlouho věnuji. Oproti tomu tanec, pohyb je něco úplně jiného.

Navíc před miliony diváků
Ooo, ani mi to neříkejte. Už teď jsem z toho nervózní, nevím co to se mnou udělá. Nevím jestli nebudu mít blackout, nebo jestli se mi nebudou klepat nohy. Ze všeho nejvíc si přeji, abych si to užila.

Co váš taneční partner?
Ten je úplně v pohodě. Jsem ráda, že jsme si hlavně sedli jak obecně, tak třeba i humorem. Je velmi trpělivý, což je hrozně důležitý, protože mě to trvá než to pochopím a zpracuji. Zároveň vše chci udělat dobře, technicky správně, takže když mi to nejde, tak se vztekám. Přiznávám, že nemá to se mnou snadné, ale  on je zlatý a nekonečně shovívavý. Třeba mě třeba nechá hodinu v něčem “chodit”, abych si byla jistá, že za mě je to v pořádku.

Jde vám lépe standard nebo latinoamerický tanec?
Netroufnu si říct, že mi něco jde. Spíš bych to brala tak, že se v něčem cítím lépe a v něčem o něco hůř. Baví mě oboje a já jsem si původně myslela, že mě budou spiš brát  latinoamerické tance, ale zjistila jsem, že zatancovat technicky správně “latinu” pro nepřipraveného člověka  je pekelně těžký úkol a proto bych řekla, že se momentálně lépe cítím v standardních neboli západoevropských tancích. Jsou vlastně hrozně hezké, noblesní a podle mě mi sedí o něco víc.

Když skončí trenink, máte tendenci ještě něco zkoušet i doma?
První týden jsem byla úplně přepnutá, doma jsem furt trénovala, dívala jsem na youtube tutorialy, zkoušela podle nich základní prvky, abych to jako ještě víc pochopila a zkoušel. Teď po několik týdnech už ne, už nemám kapacitu na domácí pokračování. Teď když si to chci vyzkoušet a být u toho sama, tak jdu na trénink třeba o půl hodiny dřív a a zkouším si na sále o samotě.. Můj cíl a velké přání zatancovat si co nejvíc tanců a hlavně si to fakt užít. Proto si chci být co nejvíc jistá, aby ty základní pohyby mi šly automaticky, abych nemusela přemýšlet nad tím, že teď mám propnout loket, nebo koleno.

Nemáte toho málo a věřím, že se v soutěži udržíte co nejdéle. Nicméně čeká vás mezitím ještě jeden velký milník – Růžová Lucerna, tudíž samostatný koncert ve velkém sále Lucerny. Je to legendární prostor, kterým prošla řada velkých hvězd. Je to velká zodpovědnost. Jak to vnímáte? Těšíte se? Bojíte se?
Hrozně moc se na to těším a bojím se zároveň. Já bych řekla, že se ještě neuvědomují úplně ten stres a tu nervozitu. Samozřejmě někde v hlavě to mám, že zaprvé co všechno to ještě bude práce, aby to bylo tak jak jsi to představuji. Na druhou stranu jsem moc rada, že jsem tento krok udělala. Ano, chtěla jsem to udělat a samozřejmě bála jsem se, aby se to vůbec prodávalo. Nevěděla jsem jak to lidi budou vnímat, jestli se nezapomnělo na “růžovku”, jestli je to bude zajímat.

Je to váš první samostatný pražský koncert. A rovnou Velká Lucerna a teď už víme, že je takřka vyprodána. Překvapilo vás, že se to tak rychle vyprodalo i bez nějaké velké reklamní kampaně? 
Ano, velmi mě to překvapilo. Samozřejmě jsem doufala, že to bude plus minus dobrý v rámci možnosti. Že si řeknu: “Je to v pohodě, jde to”, ale že to bude až takhle? Že se to vyprodá bez nějaké větší námahy z mé strany – tak to jsem vůbec nečekala. Když se na to teď takhle dívám a vidím množství prodaných lístků, tak se mi to ani nechce věřit. Jsem strašně vděčná každému, kdo si ten lístek koupil, je to pro mě velká zodpovědnost, ale plány jsou velké, věřím, že si to spolu užijeme.

Máte nějaké překvapení, na které se můžou těšit návštěvníci tohoto koncertu?
Ano, mám, ale samozřejmě ho nemohu prozrazovat.

Ztvárnila jste hlavní roli v muzikálu The Bodyguard v Hudebním divadle Karlín. Je založený na  písních Whitney Houston. Je to velká role, další splněný sen, ale také obrovská dřina. Když se na to koukáte zpětně jak to hodnotíte?
Když se na to dívám zpětně, tak jsem ráda, že jsem do toho šla. Musím přiznat, že to zkoušení pro mě bylo strašně náročné. Popravdě herectví jsem naposledy absolvovala na konzervatoři, pak jsem sice měla roli v Činoherním klubu v představení Ondřeje Sokola “Sopranistky”,  ale byla to vedlejší role, spíš to byla sranda. Oproti tomu The Bodyguard v HDK  je fakt velké dílo. Přiznám se, že první ten týden zkoušení jsem chodila domů se slzami. Říkala jsem si, že to nedám, že proč jsem do toho šla, že tohle přece nemůžu zvládnout. Pak jsem si v nějaký okamžik řekla: Dost! Bojuj! Vždycky jsi bojovala, tak bojuj i teď. V ten okamžik všecko ostatní šlo bokem a další tři měsíce nic pro mě neexistovalo, jen to představení. Já to holt mám tak, že když se do něčeho pustím, musím do toho dát úplně všecko, musí to být na 200%. Povedlo se to, nazkoušela jsem to, s chutí a radosti tu roli hraju. Na druhou stranu, pro mě vždy byla, je a bude primární moje pěvecká kariéra. Chtěla bych aby lidi moje písnička poslouchali a znali. Když mám za zády kapelu a před sebou publikum a mohu být sama za sebe – je to pro mě největší požitek a radost. To je další důvod proč se do divadel moc nehrnu, ač musím přiznat, že nabídky docela chodí.

Vy jste prošla velkou fyzickou transformaci. Zhubla jste neuvěřitelně a víme, že za to především může vaše obrovská síla vůle a sportovní režim, kdy denně běháte kolem 10 km. Jak jste to dokázala?
Přiznám se, že denně mi chodí zprávy od žen s otázkou kde beru energii a motivaci, jak a proč to dělám.  Já jsem nad tím přemýšlela a u mě to bylo opravdu tím, že jsem se jednoduše necítila dobře ve svém těle. Jasné, také jsem si snažila namlouvat, že se musím mít ráda taková jaká jsem a podobné, ale nešlo to. Nelíbila jsem se, necítila jsem se dobře. Vnímala jsem na sobě, že se schovávám, a není to v pořádku. Popravdě mě na začátku běhání vůbec, ale vůbec nebavilo. Bojovala jsem s tím, ale postupně jsem si k tomu našla cestu, posléze jsem si běhání doslova zamilovala a dneska se na svých 10 km denně opravdu těším. Pustím si vždy k tomu muziku, vyčistím si hlavu, člověk pak má ten čas jen pro sebe, kolikrát mě během toho napadne i něco tvůrčího. Další benefit je v tom, že pak ani nemám výčitky, když si dám třeba k obědu nějakou tu “prasárnu”.

Vy jste nedavno veřejně promluvila o tom, že jste měla poruchu příjmu potravy. Můžete nám říct, o co šlo, co to spustilo a jak jste s tím bojovala?
Šlo o bulimii a bylo to peklo. Začalo to během televizní show Československo má talent když mi bylo 14 let. Byla jsem plachá dívka, která měla výraznou nadvahu. Nečekala jsem kolik se objeví nenávistných komentářů pod videem s mým výstupem a co všechno jsou lidi schopni napsat. Četla jsem o sobě, že jsem tlustá, hnusná, že vypadám jak Shrek a Fiona a tak dále. Hrozně mě to zasáhlo.To byl můj spouštěč bulimie. Čím dál tím víc jsem této nemoci podlehala. Dokud si člověk neuvědomuje, že má problém, tak mu nikdo nepomůže. Navíc když mi lidi začali říkat, že jsem zhubla a že jsem sama kůže, tak se mi to líbilo a tak jsem ještě “přidávala”. Zašlo to tak daleko, že pak pro mě byl problém, že cokoliv vůbec sním. A ten spouštěč už fungoval sám. Nemusela jsem pro to nic dělat, aby to šlo ven. Takhle jsem žila tři roky v kuse. Cokoliv jsem snědla šlo okamžitě ven. Přirozeně se dostavily i zdravotní problémy, např. ztratila jsem menstruaci, bylo mi špatně a tak dále. V nějaký okamžik jsem si řekla: “Dost, já už si nechci ubližovat”. Začala jsem číst, kam to může dojít, co všechno se mi může stát. Nejvíc mi pomohlo to, že jsem se svěřila mamince, tím se to začalo lepšit. Dneska je to za mnou, ale vzpomínám na tyto časy s hrůzou.

Terezko jak zpíváte, že důležité mít toho kdo při vás vždy bude stát, tak váš Oliver je nejenom manažerem, ale i budoucím manželem. Jak dáváte pracovně-osobní vztah? Jste rada, že spolu nejen pracujete ale i žijete a naopak?
Ano, samozřejmě jsem ráda, protože když se bavíme o pracovní stránce tak víte, že ten člověk s vámi táhne za jeden provaz a chce pro vás jen to nejlepší. Je tam to zapálení pro to aby se nám dařilo a můj úspěch je i jeho úspěch a naopak. Co se týče vztahové stránky tak někdy je těžké to oddělit. Podle mě se to úplně ani nedá. Občas v té práci tak trochu valčíme, protože každý má svůj názor, což je normální, ale podle mě to zatím dáváme krásně.

Chystá se nějaký větší krok v této vaši love story, třeba svatba?
Ano, už máme termín svatby, bude to v červnu 2024, ale ještě nemáme čas, ani kapacitu řešit detaily, ale mohli bychom začít. To je také pravda.

Plánujete i založit rodinu?
Ano, určitě bych chtěla děti. Konkrétně dvě děti, ale viděla bych to až po svatbě. Rozhodně bych nechtěla být nevěsta s pupkem. To nevím jestli bych si ten velký den mohla naplno užít.

Čeká vás teď i vystoupení v O2 Areně se světoznámým triem Il Volo. Jak se na něj těšíte?
Ano, čeká a z toho mám fakt jako strašnou radost, protože to jsou moje lásky od mých 15 let. Je to trio geniálních tenorů, jejichž album jsem si tehdy vyslechla od začátku do konce. Pamatuji si to jako dnes, jen jsem nehybně seděla s čajem a poslouchala jsem, tekly mi slzy, měla jsem husí kůže, protože to spojení těch hlasů a to jak jsou mladí a jaké mají kouzlo – to je neuvěřitelný. Pak jsem jela na jejich koncert do Vídně. Dívala jsem se na nich, pomalu jsem nedýchala a celou dobu jsem brečela. Když jsem se vrátila z toho koncertu a mluvila jsem s maminkou, řekla jsem jí “mamí já si s nima jednou zazpívám”. Proto, když mi teď nedávno volali s tím, že jestli nebudu jejím pražským hostem v O2 areně, tak jsem nemohla uvěřit svým uším. Ale ano, je to tak, což ještě jednou dokazuje, že se sny plní. Proběhne to 10.10, neuvěřitelně se těším a dokonce teď ještě chodím na lekce angličtiny, abych si s nimi popovídala. Já je prostě musím vyzpovídat a bojím se, že nevydám ani hlásku, že budu z nich úplně hotová. (smích)

Terezko, děkuji vám za krásný rozhovor.
Děkuji i já.

Režie: Jakub Mahdal
Námět: Oliver Žilák, Jakub Mahdal
Scénář: Jakub Mahdal
Hráli:
vypravěč: Tereza Mašková
děti : Milena Konstantinová, Vilém Cilínek
mladší dospělý pár: Tereza Švejdová, Josef Švejda
starší dospělý pár: Heda Pacnerová, Milan Slepička

Foto: Oliver Žilák

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *