Tojesenzace.cz

Tak trochu bulvární web nejen o českých celebritách, ale i o všech radostech, které život nabízí – lásce, jídle či cestování!

Zábava

Martin Vajgl z Olympicu slaví padesátiny a fanouškům nadělil další videoklip

Martin Vajgl je známý jako muzikant, který za bicí soupravou prospěl mnoha kapelám, jako jsou Vltava, Čechomor, Wanastovi Vjecy a nyní již deset let Olympic. Jeho hudební talent však zasahuje i hru na další nástroje a potřebu skládání hudby i textů, které si sám i interpretuje. V letošním roce vydal novou sólovou desku, kterou nyní připomíná klipem k písni „Prorok“ a zve i na 60té výročí skupiny Olympic v O2 areně.

Rozhovor s Martinem Vajglem:
Na albu Moc to neprožívej jste výhradním autorem veškeré hudby i textů, dělal jste si sám také aranžmá?
Aranže jsem vytvářel jako vždy už během nahrávání, je to pro mě součást celkové vize písničky. Deska vznikala během covidu. Ty songy jsem začal psát jako takovou terapii, abych doma nezešílel, protože se nesmělo nic – nesměli jsme hrát, nesměli jsme se scházet. Jediné, co bylo možné, bylo sedět doma a psát muziku. Vždycky, když je takové vnitřně rozhárané období, tak písně naskakují dobře. Točil jsem v domácím studiu, takže jsem mohl hned dávat nahrávkám téměř finální tvar.

Takže je to celé covidová deska?
Výjimka je písnička Nikdy nezahoď lásku, která je asi o rok starší. Ty ostatní vznikly ve společném období, čímž se ta deska liší oproti minulému albu Zakopaný romance. To byl šuplík, tehdy pětadvacet let staré věci, které jsem před pěti lety vytáhnul, dotvaroval a nahrál na desku.

Vevnitř v bookletu je fotka, na které jste v županu – to má nějaký význam?
Je to fór, který má dodávat ujištění, že se neberu až tak navážno. Mimochodem ten župan je autentický, v něm některé písně opravdu vznikly.

Album bude také na vinylu.
Ano, jako limitka v nákladu 300 kusů. Dělá mi to radost, jsem ještě z doby, kdy jsem jako dítě poslouchal vinylové desky, obal vypadá líp než na cédéčku – a to nemluvím o anonymní streamovací platformě. Ale zaplať pánbůh za digitál, pokud by byli lidé odkázaní jenom na poslouchání hmotných nosičů, tak si dneska nikdo nic neposlechne. Každý pořád někam spěchá a jediná možnost, jak si něco poslechnout, je vzít si sluchátka a pouštět si to z mobilu. Nicméně vinyl jako předmět je přeci jenom důstojný nosič. Jsem vděčný vydavatelství Supraphon, že mi umožnili připravit si ke kulatinám takhle krásný dárek.

K písni Jedu autem vznikl videoklip, ve kterém vás nahání krásná a poněkud neodbytná novinářka – to je námět rovněž ze života? Přihodilo se vám něco podobného?
No tak ano… I když ne novinářka. Ale to myslím není až tak podstatné, jako to, že jsou v klipu dvě roviny příběhu: stárnoucí trubec odolává svodům mladé holky, protože věří, že už má blbnutí za sebou. V závěru neodolá a naskočí do nového průšvihu. To je první rovina. Druhý plán je ale možná skrytější. Žijeme v době, kdy nikdo neví, jak vlastně věci doopravdy jsou. A nevíme to ani my, ani ti, co nám tu pravdu předkládají. Přesto se pořád dozvídáme, co si máme myslet. A to je druhá rovina klipu, na kterou je navázána role televizní moderátorky a věcí, promítaných za ní ve studiu. Najdete tam ukázku z Orwelova románu 1984 nebo text písně od King Crimson. Jenom to tak prolétne a kdo si všimne, ten si všimne. Mottem je lapidární sdělení „vlastně jsem dost rád, že už nejsem mlád“ a to se každopádně vztahuje k oběma zmíněným významům téhle písničky.

Nejde ale o jediný klip k nové desce. Do obrázků se obléknou čtyři písně. Tahle první Jedu autem je sarkastický úsměv, druhá naopak dost smutná balada Když byla malý dítě a třetí je nejpopovější, ale upřímné poselství Nikdy nezahoď lásku. Na desce ji se mnou zpívá Terka Chovítová. Čtvrtý klip ztvárňuje píseň Prorok, které si jako autor na té desce vážím nejvíc. Věřím, že klip naznačí hloubku toho příběhu.

Na píseň Prorok jsem se chtěl zeptat – celé album na mě působí poměrně pohodově, ale Prorok se té pohodě poměrně dost vymyká. Pro mě je to nejsilnější skladba na albu. Co vás k téhle k ní inspirovalo?
To je příběh ze kdysi… Zjednodušeně by se dal přiblížit tak, že mladý pár, který má v úmyslu prožít hezký romantický večer, se úplně náhodně mine s příběhem někoho jiného, který prochází naprosto jinou životní chvílí. A jim bleskne hlavou, že se děje něco závažného, osudového. V tom okamžiku oba zestárnou, nebo dospějí s otázkou „jde-li dohlédnout až na dno všech věcí“, jak stojí v textu.

Ještě jedna píseň se podle mne trochu vymyká, a to je Co se nese větrem. Je lehce šmrncnutá elektronikou a hudebně je to krok trochu jinam. Jak vznikla?

Vznikla stejně jako ostatní, ale přesto je v aranži jiná, protože si o to „řekla“. Já mám při skládání postup, který používám odjakživa – naskakuje mi hudba i text zároveň. Mám na to i svoji teorii, že ty písně jsou vlastně někde v éteru hotové, jenom je ve správný okamžik zachytím a zhmotním. To, co se nese větrem, je svět, který nevidíme, ale vnímáme. Stejně jako vzduch, který nevidíme, ale může způsobit, že spadne budova.

Chystáte koncertní podobu alba?
Samozřejmě bych si desku rád zahrál i naživo. Předpokládám, že minimálně na křtu bude dobré ten materiál představit. Ale uvidím, co bude časově reálné, mám diář dost zaplněný koncerty s Olympikem a když jsem k minulé desce dal dohromady kapelu Zakopaný Romance, vůbec jsme se termínově nemohli dát dohromady. To byla doprovodná kapela kontroverzně poskládaná z holek a dost lidí se na ty koncerty chystalo ze zvědavosti vyrazit, ale časově to nebylo možné uskutečnit.

V poslední době jste vydal dvě autorská alba – napadlo vás složit také něco pro vaší domovskou kapelu Olympic?
Petr Janda je pořád velmi činný autor, skládání ho baví a myslím, že naprosto nestojí o to, aby mu do toho někdo vstupoval. Obzvlášť když do roku 1986 měl v tomhle smyslu boje s Petrem Hejdukem. Jeden čas chvíli naznačoval, že mu máme něco přinést, ale nemyslím si, že by to doopravdy chtěl. Já to tak beru, je to pro mě velká skladatelská ikona domácí scény, napsal obrovské kvantum nádherných písní a má chuť psát, není to nějaká zakonzervovaná socha v muzeu.

Vy jste kromě Olympicu a sólových alb hrál s obrovskou škálou velmi různorodých kapel a umělců. Abych jmenoval z všechny: Wanastowi Vjecy, Vltava, -123 minut, Čechomor, Kamil Střihavka – je to velmi pestré a vyžaduje to velmi odlišný styl hraní.
To ano a snad i díky tomu, že zřejmě patřím mezi typy hráčů, kteří jsou schopni různého vyjádření, jsem se k těm spolupracím dostal. Ono je to dvojsečné. Jsou případy muzikantů, kteří chtějí hrát pouze jeden žánr, jeden styl a vyprofilují se v něm. Pro veřejnost jsou čitelní, ví se, co od nich můžeme čekat. Lidé mají tendenci škatulkovat a nemají moc rádi, když je něco překvapí. Na druhou stranu tahle strategie může muzikantovi přinést vyprázdnění hráčského obsahu, mám-li to tak nazvat.

Mně vždycky bavilo proměňovat se ve vyjádření a taky mě to hodně naučilo. Je pro mě důležité pomáhat výsledku, posloužit projektu, nemám potřebu uplatňovat za každou cenu hráčské ego. Když se vrátím k aranžování písniček, o kterém jsme mluvili na začátku, to je ta nejlepší metoda, jak člověk pochopí, že ne vždycky je tisíc prázdných not víc, než čtyři noty, co mají obsah. Často je ta účelnost velmi strohá a je to přesně to pravé, co nějaká píseň chtěla.

S Wanastovkami jste nahrál mojí nejoblíbenější desku Hračky
Hračky máte rád? To mě moc těší! Pro mě to byla velmi důležitá deska už proto, že jsem na základě téhle spolupráce měl v jednom období hodně napilno jako studiový hráč.

Je to deska, která se v jejich diskografii vymyká.
Vymyká, naprosto… Následující Torpédo jsme točili jako pravý opak, to je konzervativní hardrock. Ale myslím, že je také hodně povedená.

Jaký byl na Hračkách váš vliv?
Přinesl jsem snad tehdy do rytmiky pár nových vlivů, které Robert a P.B.Ch. uvítali, protože chtěli udělat ty písničky jinak, než jak lidé Wanastovky znali. Mám k tomu neskutečnou story: Album se nahrávalo v lednu 2000 ve studiu SONO a my jsme tam s Vltavou v listopadu a prosinci 1999 nahrávali desku Když bozi zestárnou. Před Vánoci už jsme to dokončovali, balil jsem bubny, a najednou se otevřely dveře a technici tam začali nosit stěny Marshallů. Ptal jsem se zvukaře: Hele, kdo to tady bude nahrávat? To jsou nějaký strašně velký aparáty. A on povídá: Wanastovky. A mně zatrnulo, protože se mi o tom půl roku předtím zdálo, že Štěpán Smetáček mi dává paličky a říká: Teď je to tvoje! Ale já si nikdy vědomě nepřál hrát s Wanastovkami, to mě ani nenapadlo, prostě se mi o tom zdálo, a teď najednou ty zesilovače – tak si říkám, že to je divný. Odjel jsem na Vánoce a po Novém roce mi volá producent Pavel Karlík, že Robert a P.B.Ch. hledají novou tvář, že jim pouštěl nahrávky, co jsme tam natočili s Vltavou a jim se to líbí, tak jestli nechci přijet. No tak jsem přijel a bylo to… Prostě někdy to jsou „Věci který pochopit nejdou“ – což je název písničky na mém novém albu, ke kterému se tím v závěru ladně vracím.

Foto: D. Pacholik

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *