Albert Hospodářský: Hledáme sami sebe
„Je důležité pokoušet se aktivně měnit věci k lepšímu. Obdivuji všechny mladé lidi, kteří se snaží, aby svět byl zdravějším místem pro život,“ říká režisér Albert Hospodářský, který se svým námětem uspěl ve scenáristické soutěži FILMOVÉ NADACE, společném projektu energetické firmy innogy, České televize a Barrandov Studio.
Jaký byl důvod, že jste se rozhodl přihlásit do scenáristické soutěže FILMOVÉ NADACE?
Do soutěže jsem se přihlásil z toho důvodu, že je to jediná platforma tohoto druhu, o které u nás vím. Příliš jsem nevěřil, že se mi poštěstí něco vyhrát. O to víc jsem pak byl rád, když jsem se dozvěděl, že jsem uspěl. Nadační ocenění výrazně pomohlo projektu získat na důvěryhodnosti a nakopnout náš proces financování.
Jak jste se vlastně o soutěži dozvěděl?
O soutěži jsem se dozvěděl od svého producenta Ondřeje Lukeše.
Váš oceněný scénář v roce 2020 se jmenoval Brutální vedro. V jaké byl fázi, když vás napadlo se do soutěže přihlásit?
Scénář byl tou dobou ve fázi druhé verze a po získání ceny jsem se aktivně pustil do pečlivějších dramaturgických úprav, motivován právě tímto úspěchem.
Kde jste hledal inspiraci pro psaní Brutálního vedra?
Inspirací pro mě bylo především dlouholeté kreativní pnutí mezi mnou a bratrem Vincentem. Potřeboval jsem tu energii zpečetit společným projektem a tím se stalo právě Brutální vedro. Vincent pro mě představoval nejen talentovanou, neokoukanou tvář, ale také zrcadlo své doby a nositele podstatných emocí. Věděl jsem, že skrz něj mohu mluvit i o svých zkušenostech a že pro mě s jeho pomocí bude snazší vstoupit do vod celovečerního filmu.
Jaké poselství vlastně Brutální vedro přináší?
Spíše než konkrétní poselství nabízí film iniciační příběh mladého člověka v současné době. Přál jsem si reflektovat celospolečenskou úzkost z těžko uchopitelných globálních změn a poukázat na to, jak složité je za těchto okolností nalézt sama sebe. Přišlo mi, že je to stav, který sdílím s větším množstvím vrstevníků i lidí z jiných generací. Cílem bylo najít hravou, odlehčenou formu a poskytnout tak lidem možnost identifikace i společné prožití oněch traumat.
Souhlasil váš bratr s obsazením hned, nebo jste ho musel přemlouvat?
Jak už jsem zmínil, bratr je jádrem projektu od samého začátku. I tak byl ale zprvu právem skeptický a chvíli trvalo, než se nechal zlákat. Jakmile se ale odhodlal, vstoupil do toho procesu s plným nasazením.
Jaké pocity ve vás vzbuzuje stav současného světa?
Stejně jako mnoho dalších zápasím s občasnou úzkostí a nejistotou. Náš svět prochází komplikovanou proměnou a pro běžného člověka je téměř nemožné zažít pocit kontroly. Je ale velmi důležité najít lidi, kteří to s námi sdílí, vzájemně se o sebe opřít a snažit se věci aktivně měnit k lepšímu. Každý z nás musí přispět po svém. Ve chvíli, kdy nestojíme bokem, ale jsme součástí kolektivu, úzkost a zmatek částečně opadají a vzniká radost ze společného snažení. Jednotlivec sám nemůže nikdy pochopit celý kontext toho, co se děje, ale přijde mi správné nezavírat oči, a naopak vědomě se toho všeho účastnit.
Patříte do generace Z, pro kterou je charakteristický život v rychlém tempu s využíváním počítačových technologií. Vaši vrstevníci více řeší mezilidské vztahy, rasismus a sexualitu. Jak je to u vás?
Jak sám říkáte, jsem součástí této generace a nic z toho se mi nevyhýbá. Každá doba má nějaké specifikum, ale obecně jako lidi odjakživa řešíme stále ta samá témata. Mezi nimi samozřejmě i vztahy, sex a rasu. Pro moji generaci je specifický především pocit viny za všechno bezpráví, které dovedlo společnost do současného stavu. Musíme simultánně dospívat a zároveň odbavovat zátěž, která se nastřádala. Je to velký balík emocí, na nějž mladý člověk často nestačí, a tak se obracíme k radikálnějším myšlenkám. To může působit panovačně, ale ve výsledku je to zkrátka proces nutné tranzice. Některé věci nám konečně došli a teď je musíme integrovat do běžného života. Obdivuji mnoho mladých lidí okolo sebe, kteří věnují tolik úsilí tomu, aby byl náš svět zdravějším místem pro život. Kdykoli mám tendenci zpomalit a nechat se uchlácholit bezpečím svého vlastního života, tito lidé mě inspirují k akci a nedovolí mi otupět. Moc si jich vážím a doufám, že jich bude čím dál víc.
Jak se vám dařilo shánět finanční prostředky pro realizaci Brutálního vedra?
Pro mě osobně je svět financí a grantových struktur „španělskou vesnicí“, ale naštěstí mě pod svá křídla vzali zdatní producenti Ondřej Lukeš a Lukáš Kokeš. Ti celý proces odnavigovali. Brutální vedro vznikalo v období covidu, což našemu filmu nejspíš paradoxně pomohlo. Nejen, že bylo méně projektů, ale také padlo naše téma „úzkosti z nejisté budoucnosti“ na obzvláště úrodnou půdu. Měli jsme štěstí a financování filmu proběhlo relativně bezbolestně. Jsem za to vděčný, ale i vědom toho, že to není běžný standard. Předpokládám, že příště to bude větší boj.
Proč je podle vás tak málo soukromých koproducentů, kteří by podobně jako innogy dlouhodobě podporovali český film?
V tomto ohledu jsem laik, ale absence finanční podpory je obecný problém ve všech odvětvích české kultury. Z nějakého důvodu se zde opomíná fakt, že i umělecký artefakt – film, obraz nebo hudba – může být validním, exportním zbožím. Kvalitní kulturní zázemí zvyšuje prestiž země, bourá hranice, které nás oddělují od ostatních částí světa, a tím ve výsledku generuje i peníze. Čím více financí se do kultury přesune, tím zodpovědněji budou umělci pracovat a tím lepší produkt vznikne. Dokud budou tuzemští kreativci nuceni dělat deset věcí naráz, aby vůbec uplatili nájem, nic se nezmění. Je zásadní do kultury investovat a neočekávat od umělců, že vše odpracují jen na popud vášně. Budeme-li motivováni existenční jistotou, odhodlání tvořit co nejlépe se ještě výrazně zvýší.
Prozradíte, na čem právě pracujete?
V současné době máme ve fázi raného vývoje nový celovečerní film a opatrně pracuji také na scénáři k televizní minisérii. Oba projekty jsou zatím v plenkách, takže se neodvážím být konkrétnější.
Připravil: Martin Pitro, foto: Kristýna Strejcovská
