Když ocel dýchá a dřevo vzpomíná: Martin Feri zve k pomalému vidění
V době, kdy se obrazy rodí a zanikají rychleji než myšlenky, přichází Martin Feri s výzvou: zastavte se. Podívejte se tak dlouho, až se věci začnou chovat jinak, než jste zvyklí. Jeho výstava s provokativním názvem „Memetická apropriace velké jednohubky“, která se otevřela 14. října v 18 hodin v galerii Art End Coffee, je ironickým i vážně míněným gestem proti přetlaku obrazů, který nás každý den zahlcuje.
Kdo přijde, možná zjistí, že i ocel může mít paměť – a že pomalé vidění je ten nejradikálnější čin, jakého se dnes můžeme dopustit. Feriho díla nejsou pro ty, kdo hledají snadnou podívanou. Na první pohled působí jako geometrické kompozice z kovu a dřeva. Na druhý už zjistíte, že se díváte na něco, co dýchá, koroduje, stárne – a zároveň přemýšlí.
Alchymie kovu a paměť dřeva
Martin Feri se už víc než osm let pohybuje na rozhraní malby a materiálového experimentu. Nepracuje s plátnem, ale s ocelí, dřevotřískou, kyselinami a vrstvami akrylu, které nechává promlouvat. „Každé dílo vzniká pomalu – jako by materiál musel nejdřív zapomenout, čím byl, aby mohl začít mluvit,“ říká Feri.
Výsledkem jsou desítky vrstev barvy a laku, které autor znovu a znovu brousí, až vznikne povrch, který působí skoro živě.
Kov v jeho rukou nese paměť oxidace a zániku, zatímco dřevo v sobě drží teplo a otisk života. Mezi těmito dvěma póly se odehrává tichý dialog – o trvání, o proměně i o tom, co zůstává po nás, když všechno ostatní zmizí.
Jednohubka, která se nedá spolknout
Název výstavy zní jako vtip z postinternetového slovníku – a přesně to má být. „Memetická apropriace velké jednohubky“ ironicky odkazuje na dnešní vizuální kulturu, kde se každé gesto okamžitě proměňuje v další obsah. Feri ten mechanismus obrací: místo aby nabízel vizuální fastfood, servíruje pomalý zážitek. Jeho „jednohubka“ je záměrně těžká na trávení. Nespolkne se na první pohled, chce čas. Vrství významy, hraje si s paradoxem prostoru, někdy dokonce s optickým klamem.
Kurátorka Reny Mužík o jeho tvorbě říká, že „plátno, s nímž Martin Feri pracuje, je kovové – chladné, a přesto nechává materiál dýchat, reagovat, stárnout. Koroze tu není znakem zániku, ale života, rytmem, který nelze zcela ovládnout.“Podle ní Feriho obrazy působí jako záznamy pomíjivosti a napětí mezi řádem a chaosem, kontrolou a náhodou. Každá vrstva, každý stopový tón rzi či záblesk světla je otiskem času. „V jeho dílech se průmyslové stává poetickým a chlad kovu se mění v hluboký, osobní prožitek,“ dodává Mužík. A s úsměvem připomíná, že Martin je velký vtipálek – se svou tvorbou si hraje, což dokazují i názvy jeho obrazů. „Ukazuje divákovi, že i přesnost a geometrie mají svou poezii – a dokážou pobavit. Jen se na to nesmí dívat příliš upjatě.“
Když název boří jistotu
Feri si rád hraje i se slovy. Jeho názvy – Verifikace poníkova prizmatu, Žena po kalibraci krejčovského metru nebo Blazar a esence draka – jsou jazykové koláže, které narušují naši přirozenou potřebu rozumět. Stejně jako jeho obrazy, i názvy jsou experimentem: co se stane, když se význam rozpadne, ale jazyk zůstane? V době, kdy nás svět zahltí pojmy, které sotva stíháme chápat, Feri vrací divákovi ztracené právo na nejistotu.
Z ateliéru do světa
Feriho práce dnes visí nejen v českých galeriích, ale i v soukromých sbírkách v Německu, Anglii, Portugalsku či Řecku. Jeho velkoformátové obrazy se často stávají dominantami moderních interiérů – industriálních hal, minimalistických kanceláří i architektonických experimentů. Vedle malby se věnuje také designu nábytku, hraček a skla – oboru, který vystudoval a který dodnes ovlivňuje jeho přístup k materiálu i detailu.
Pomalé vidění jako revoluce
V čase, kdy všechno směřuje k okamžité spotřebě, působí Feriho práce jako tichá revoluce. Nežádá víc než trochu pozornosti. Nabízí ale něco, co se v dnešním světě stává vzácností: čas, hloubku, dotek.
Zdroj a foto: MARTIN FERI
