Výstava figurálních obrazů Evy Chmelové: Vzpomínky na přítomnost

Obrazy Evy Chmelové přinášejí tiché spočinutí a harmonické plynutí, malbou kultivované okamžiky a světlem prostoupené výjevy. Sdílejí atmosféru klidu a vrstevnatého prožívání chvíle čímsi pozoruhodné, barvou sycené a poeticky nedoslovené. Odrážejí rozpoložení otevřeně přitakávající životu, zpřítomnělé vzpomínky radostné, ale i do sebe schoulené či jemným humorem okořeněné.

Malířka pracuje zpravidla s oproštěnou kompozicí důvěrně známých, avšak někdy fantazijně sestavovaných fragmentů a znaků. Známé jsou její dřívější symbolistně abstrahované výjevy, také pozdější magická zátiší i stále častěji vystupující figurální motivy. A právě postavy se staly společným jmenovatelem a tématem současné výstavy. Jsou ústředními hybateli situace či spíše nálady, vybranou momentkou s autobiografickými či obecnými rysy.

Mnohdy původní fotografická podoba, respektive předloha je zde však stylizována a transformována výtvarnými prostředky, které se samy stávají nositeli sdělení či rozpoložení. Figury na obrazech vystupují v zastřeném příběhu, jehož význam ustupuje nebo se spíše prolíná s malířskými hodnotami.

Chmelová nevypouští na diváka náhlý adrenalin, ale sdílí decentní úžas a rozprostřenou harmonii. Nepouští se do vypjatých dramat či konfrontačních gest. Pohybuje se na poli intimních zákoutí a pozastavené reflexe osobní zkušenosti, kterou procesem malby posunuje do nadčasových rovin. Podoby svých obrazů vidí jejich autorka od počátku přesně, nehledá a neexperimentuje. Svůj inspirační vjem podrobuje jen vlastním zákonům konejšivého přednesu. Tato forma se stává obsahem – tedy svébytný obraz skýtá jistou náplň, která může být podkladem dalšího meditativního spočinutí.

Impulzem pro tyto obrazy jsou prožitky všední existence i zážitky z exotických cest – z Bora Bora nebo Maroka, také třeba sen o Tahiti. Malířka kontinuálně odvíjí bez větších výkyvů poklidná témata spíše v molových tóninách a modrých valérech s dalšími barevnými i významovými akcenty. Nahlížené situace zní vzpomínkou, rezonují zpřítomněním, ožívají malováním. Vidíme lidská těla, avšak obličeje protagonistů jsou zastřené. Někdy jsou postavy doplněné motivem ovoce, dekorativní dlažbou, naznačeným prostorem nebo drapérií. Odpočinek, Plavec či Maroko jsou příznačné názvy některých obrazů.

Výjimečně se autorka pouští do popisnějších motivů. K nim například patří Praga magica zobrazující městské historické věže pod jejichž panoramatem je zeď a na ní graffiti tázající se po další cestě umění. Ars Quo Vadis je zde otazníkem, mementem či prostým povzdechem. Malířka ctí řemeslo a staví na tradici kolorismu a podmanivého realismu. To je její přirozenost. Chmelová je malířkou oka a pokojného ducha – kombinovanou technikou vrství jasně artikulované tvary, kterými na barevných plochách vrství a rozehrává své vizuální konstelace. S citem a vnitřní kázní fixuje zastavený čas a nalézá trvalé okamžiky.

Podobně Chmelová přistupuje k fotografiím. Jejich výběr tvoří na výstavě doplněk či pandán k obrazům. V mozaikovitém uskupení, známém také z instagramu, prezentuje zde detaily, průhledy či rozprostřené scenérie, které jako celek vydávají živou a neopakovatelnou atmosféru. Vzájemně se snímky doplňují či umocňují, anebo jsou jen samotné za sebe bez nároků na hlubší výpověď. Jsou to vždy čímsi zajímavé momentky přinášející roztodivné chutě, nálady a estetické postřehy.

Výstava Evy Chmelové nabízí figurální rovinu její tvorby – přináší dávný portrétní obraz ještě ze studií na pražské AVU, několik starších prací, ale převážně však kompozice z posledních let. Jedná se tedy o jakýsi deník – soubor děl dotýkajících se žité reality ozvláštněné v obrazech výsostným malířským přednesem a podmanivou imaginací.

Foto: Archiv E. Chmelové

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.