Dramatický osud autorky lvice Elsy ožívá v dokumentu Zrozena pro Afriku

Joy Adamsonová. Narozena v Opavě, zavražděna uprostřed keňské divočiny. Světově úspěšná spisovatelka, která změnila pohled na ochranu zvířat. Ale také složitá osobnost poznamenaná tragickými událostmi v osobním životě. Strhující osud autorky bestselleru Příběh lvice Elsy přibližuje nový dokument Zrozena pro Afriku. ČT2 jej uvede v úterý 18. února ve 20:50.

„Všichni známe příběh lvice Elsy, jen málokdo ale zná celý příběh Joy Adamsonové,“ říká kreativní producentka Lenka Poláková a upřesňuje: „Pro českého diváka bude jistě zajímavé, že tato slavná žena pocházela ze Slezska, dětství prožila v Opavě.“ Joy Adamsonovou, od jejíhož narození uplynulo 20. ledna 115 let, lze podle ní vnímat jako moderní silnou ženu, která předběhla svou dobu – bojem za záchranu zvířat, vytvářením přírodních parků i snahou o záchranu dědictví původních afrických kultur.

Joy Adamsonová se narodila jako Friederike Victoria Gessnerová do významné opavské rodiny, bouřlivé mládí strávila v meziválečné Vídni, před druhou světovou válkou zakotvila v Africe. Třikrát se vdala a s každým manželem se její život radikálně změnil. Stala se uznávanou ilustrátorkou přírody, malířkou vymírajících afrických kmenů a autorkou bestselleru Příběh lvice Elsy. I díky tomu se jí podařilo prosadit programy na ochranu africké přírody. Protože se přes mnoho pokusů nikdy nestala matkou, věnovala lásku a péči zvířatům – a zisky z knih a filmů na jejich ochranu.

Kdo byla Joy Adamsonová a co ji motivovalo k věcem, které dokázala, odkrývá v dokumentu další opavská rodačka, bývalá diplomatka, publicistka a milovnice Afriky Zuzana Beranová. Společně s filmovým štábem se vydala po Joyiných stopách napříč Evropou a Afrikou s cílem zmapovat její život a doplnit chybějící fakta.

Její osud fascinoval Zuzanu Beranovou od dětství. Díky své diplomatické profesi se dostala do Keni, kde strávila několik let jako konzulka. „Navštívila jsem tam všechna myslitelná místa s ní spojená a mluvila se všemi pamětníky, kteří ji znali. Následně jsem několik let bádala v českých, německých i rakouských archivech a kontaktovala Joyiny příbuzné, kteří žijí v Evropě,“ popisuje autorka scénáře a průvodkyně dokumentem Zuzana Beranová svou mnohaletou práci. Z materiálů, které sestavila, uspořádala o Joy Adamsonové bezpočet výstav. Vždy zdůrazňovala, že se slavná ochránkyně přírody narodila na území bývalého Rakouska-Uherska a mládí prožila v Československu. Napsala její životopis Setkání se smrtí, který se stal inspirací pro dokument Zrozena pro Afriku.

Natáčení dokumentu probíhalo na řadě míst v Česku, Rakousku, Británii, a zejména v Keni. „Dalo by se by se popsat podobně jako život Joy Adamsonové – dobrodružná cesta z Opavy do Afriky,“ říká režisér dokumentu Michael Kaboš a vysvětluje: „Natáčeli jsme v malém štábu celkem o třech lidech. Cesta nás zavedla z Opavy do Vídně a nakonec až do Keni. Při dohledávání archivních filmů jsem navštívil také Anglii, kde jsou uloženy materiály Joy a George Adamsonových. Mezi rezavými krabicemi se starými filmy se našla řada unikátních a dosud nepublikovaných záběrů, které se nám podařilo doslova zachránit.“

Jde třeba o řadu unikátních záběrů z osobního života Joy Adamsonové. Na videozáznamech ji lze vidět při práci na etnografických malbách, při aktivitách v centru Elsamere, které založila, v soukromí s manželem, ale zejména v interakci se zvířaty – slavnou lvicí Elsou i jejími následovnicemi, gepardicí Pippou a levharticí Penny. „Díky spolupráci s Elsa Conservation Trust v Londýně se nám podařilo získat a zdigitalizovat dosud nikdy nezveřejněné filmové záběry samotné Joy i jejího muže George, které diváci uvidí úplně poprvé. Neméně unikátní je svědectví Paula Nakwarea Ekaie – muže, který byl odsouzen za její vraždu,“ dodává kreativní producentka Lenka Poláková.

ROZHOVOR: FASCINUJÍCÍ I SLOŽITÁ JOY ADAMSONOVÁ
S režisérem dokumentu Zrozena pro Afriku Michaelem Kabošem jsme mluvili o natáčení ve čtyřicetistupňových vedrech, pátrání po vrahovi Joy Adamsonové a komplikované povaze slavné opavské rodačky. 

V osudu Joy Adamsonové se potkává několik linek – česká stopa, boj za ochranu divokých zvířat, vášeň pro Afriku a také silný lidský – a poměrně tragický – příběh. V jednom osudu vlastně i historie 20. století. Čím vás její život nejvíc zaujal? 
Joy Adamsonová je velice ambivalentní postava. Na jedné straně máte její jednoznačné zásluhy v ochraně přírody, etnografických malbách i psaní knih, které jsou plné emocí. Na druhou stranu si ale v osobním životě počínala mnohdy až bezcitně. Její komplikovanou osobnost jsem proto zprvu nedokázal pochopit. Ale právě ten rozpor vzbuzoval moji zvědavost a zájem vyprávět její příběh. V tomto směru bylo skvělé setkání se Zuzanou Beranovou, která je podobně jako Joy z Opavy a dlouhodobě se zabývá jejím životem. Společně jsme se pustili do realizace filmu, ve kterém se Zuzana zhostila role průvodkyně. 

Jaká podle vás Joy Adamsonová byla? 
Dokázala se prosadit v době, kdy pro ženu nebylo jednoduché realizovat se mimo zavedené společenské konvence. Joy byla neuvěřitelně cílevědomá. Stanovila si cíl a za ním šla. Když na své cestě narazila na problém nebo překážku, neustoupila ani o píď, šla prostě dál bez ohledu na následky. Nakonec za to zaplatila i vlastním životem. Celý život bojovala s psychickými problémy. Několikrát potratila a nedokázala se vyrovnat s vědomím, že nikdy nebude mít vlastní děti. K divokým šelmám pak měla blíž než k lidem. Elsa nebyla v jejích očích krvelačná lvice, ale dítě, které nemohla mít. Pomohla změnit pohled na divoká zvířata a tím nastartovala celosvětové hnutí ochrany přírody. 

Točili jste v Africe, předpokládám, že i pro vás to byl nestandardní zážitek – probíhalo vše podle plánů? 
Chtěli jsme zachytit místa, která v životě Joy Adamsonové sehrála důležitou roli, a v krátkém čase jsme se snažili obsáhnout její mnohaletou cestu Afrikou. Nebylo to vždy úplně jednoduché. Zatímco u nás doma je v únoru zima a mráz, v Keni jsou ve stejnou dobu nesnesitelná horka. Několikrát denně jsme překračovali rovník. Například jeden večer jsme byli ve výšce 3 500 m n. m. a druhý den ráno jsme již brázdili prašné cesty uprostřed buše ve čtyřicetistupňovém horku. Mnohdy jsme byli v místech daleko od civilizace podobně jako Joy. Největší nebezpečí paradoxně nepředstavovala divoká zvířata nebo jedovatí hadi, ale pytláci. Po většinu času jsme proto měli ozbrojený doprovod, který s námi všude jezdil, a díky tomu jsme se dostali do řady nepřístupných míst. Přes to všechno mi ale nejvíce utkvělo v paměti africké rčení: vy máte hodinky, my máme čas. Čas v Africe opravdu plyne jinak. Mnohdy to pro Evropana není jednoduché pochopit, ale když to přijme, dokáže si Afriku doopravdy zamilovat. 

V Africe jste objevili řadu informací a archivních materiálů českému publiku dosud neznámých, co z toho vás překvapilo? 
Samotného mě překvapil rozsah její výtvarné, a hlavně etnografické práce. Ve světě je známá jako autorka knihy o lvici Else, kterou pak zfilmoval Hollywood. Pro lidi v Keni je ale daleko významnější právě díky malbám, na kterých zachytila jejich mizející kulturu a tradice. Při tvorbě více než 500 kreseb cestovala sama a všechnu svou pozornost soustředila na systematické zachycení všech kmenů na území Keni. Žila velice skromně, jedla jen vařená vejce a bez přestání malovala. Navíc v Evropě skončila druhá světová válka, Němci byli odsunuti z Československa. Mizející kmeny malovala v době, kdy sama přišla o své kořeny. 

Točili jste i s jejím vrahem, který si odseděl snad 30 let, jaké bylo tohle setkání? Jak jste ho přesvědčili, aby se nechal natáčet? 
Joyinu vrahovi původně hrozil trest smrti. Obhajoba ale přesvědčila soud, že byl Paul Ekai v době spáchání vraždy nezletilý, takže byl odsouzen pouze k doživotí. Před několika lety byl propuštěn na svobodu. Paul Ekai od té doby žije v ústraní a není možné ho dohledat ani se s ním spojit. Teprve nedaleko místa Joyiny vraždy se nám podařilo vypátrat stopu, která nás 

dovedla až k němu. Přes několik prostředníků se pak Zuzaně podařilo domluvit setkání v Isiolu, kde jsme se s Paulem Ekaiem setkali a nakonec ho přesvědčili i k natočení rozhovoru. Žije v nuzných podmínkách a nekomunikuje s lidmi. Čas strávený ve vězení se na něm dost podepsal. Na jednu stranu máte před sebou starého, nemohoucího člověka, ale v očích mu můžete stále zahlédnout obraz umírající Joy. Setkali jsme se u oběda, v době, kdy jsou i divoké šelmy schované ve stínu před spalujícím sluncem, nám ale běhal mráz po zádech. 

Podle pamětníků byla Joyina povaha složitá, jak na ni vzpomínali? 
Její povaha byla, mírně řečeno, komplikovaná. V lidech kolem sebe vzbuzovala vyhraněné emoce. Ať už pozitivní, nebo i negativní. Nedokázala fungovat v mezilidských vztazích, ale rozuměla si s divokými zvířaty. Joy Adamsonová je mozaika často protichůdných pohledů, které se ale vzájemně doplňují. Její příběh je velice smutný a tragický, nakonec ale našla štěstí v práci, kterou dělala. Jak si sama zapsala: život vrací člověku přesně to, co do něj sám vloží.

ROZHOVOR: JOYIN OSUD MĚ POHLTIL
Mapování osudu Joy Adamsonové věnovala řadu let a procestovala kvůli tomu Afriku i Evropu. Bývalá diplomatka a dokumentaristka Zuzana Beranová s námi mluvila o tom, co ji od dětství fascinovalo na příběhu světoznámé autorky Příběhu lvice Elsy a také o tom, proč jí přátelé říkali Joyka dvojka. 

Čím vás osud Joy Adamsonové oslovil natolik, že jste se rozhodla vydat po jejích stopách do Keni? 
S Joy Adamsonovou mám společné dvě věci – pocházím jako ona z Opavy a zamilovala jsem si Keňu a Afriku. Vliv, který měly knihy Joy Adamsonové na miliony lidí, přiměl i mě, abych podnikla cestu do této africké země. Čekalo mě tam totéž, co ji – nádherná příroda, ale neustálá hrozba nebezpečí. Také jsem se potýkala s vlastním vyčerpáním, byla jsem několikrát okradena, zraněna, a dokonce jednou i brutálně napadena. Začalo to ale mnohem dříve, když jsem jako dítě každý den na cestě do základní školy míjela její rodný dům v Opavě. Tehdy jsem začala snít o Africe. Dětská přání jsou skutečným zrcadlem naší duše. Jsou bezelstná, nejsou pošpiněna žádnými vedlejšími úmysly. A mají ještě jednu vlastnost – pokud jim člověk uvěří, dříve či později se splní. Do Keni jsem odjela v roce 2001, abych tam více než čtyři roky pracovala jako konzulka na české ambasádě. Následně jsem Joy takříkajíc propadla, a to tak, že mi začali říkat Joyka dvojka. Zatímco jsem byla v Keni, navštívila jsem všechna myslitelná místa s ní spojená a mluvila jsem se všemi pamětníky, kteří ji znali. Následně jsem několik let bádala v českých, německých i rakouských archivech a kontaktovala Joyiny příbuzné, kteří žijí v Evropě. Poté jsem o ní uspořádala bezpočet výstav a díky tomu se vžilo povědomí, že se slavná ochránkyně přírody narodila na území bývalého Československa. Napsala jsem Joyin životopis nazvaný Setkání se smrtí, který se stal inspirací pro dokument Zrozena pro Afriku. 

Do jakých míst jste se díky práci na dokumentu se štábem podívali? 
Točili jsme v hlavním městě Nairobi, v Národním muzeu Keni, kde jsou dodnes uloženy a vystaveny Joyiny botanické i kmenové kresby. Než do jejího života vstoupila lvice Elsa, Joy se etablovala jako malířka africké flóry a také namalovala 800 portrétů příslušníků keňských kmenů. Přímo při natáčení v muzeu jsem zjistila, jak si Keňané dodnes těchto kreseb cení a považují je za součást svého národního dědictví. Setkání s keňskými holčičkami ve školních uniformách, které očima doslova visely na Joyiných portrétech, bylo velmi osvěžující. Natáčeli jsme také v jejím domě na břehu jezera Naivasha, kterému se říká Elsamere. Tam ale ona moc nepobývala, protože ji fascinoval život v buši vedle jejích milovaných zvířat. Natáčeli jsme i v národních parcích, které založila. Například národní park Meru jsem navštívila před mnoha lety a znala jsem jej jako místo, které má problémy s pytláky. Najednou jsme ale se štábem přijeli do úžasného koutu divočiny, který byl bohatě zazvěřen. Natáčeli jsme stádo čítající asi sto dvacet žiraf nebo sto slonů. Měla jsem úplné mrazení, jaký odkaz za sebou Joy zanechala. Pak jsem učinila ještě jeden spíše negativní objev. Snažili jsme se před kameru dostat pamětníky, kteří Joy znali nebo s ní spolupracovali. Na místě jsme zjistili, že bohužel všichni keňští pamětníci zemřeli, někteří docela nedávno. A že jediný žijící člověk, který Joy znal osobně, byl paradoxně její odsouzený vrah Paul Ekai. Sarkasticky řečeno, ten byl současně i tím, kdo ji viděl naposled. 

Váš film je o velké vnitřní síle a cílevědomosti. Ale také o složité povaze poznamenané mnoha tragickými událostmi. Jaká podle vás Joy byla? 
Joy měla odvahu – nejen odvahu se pouštět do unikátních projektů, ale i odvahu se chovat nesnesitelně vůči svému okolí. Byla to talentovaná, ale i komplikovaná a příliš citově založená žena, která trpěla psychickými problémy. Řada z nich pramenila z jejího nešťastného dětství v Opavě. Chladná matka ji nemilovala. Otec, zklamán, že se nenarodila jako kluk, používal v její výchově sadistické metody, aby ji zocelil. Oblékal ji do chlapeckých šatů a volal na ni Fritzi. Později se Joyiny problémy znásobily, nenašla štěstí ani u jednoho ze tří manželů a nakonec dožila osamocena v buši, kde její život brutálně ukončil vrah. Joy celý život hledala lásku, ale extrémní lásku, která snad ani neexistuje a kterou jí nebyla schopna dát žádná lidská bytost. A Joy byla přesvědčena, že tuto lásku našla až u lvice Elsy. 

Čím je podle vás příběh Joy Adamsonové aktuální i dnes? 
Joy Adamsonová byla zavražděna před pětačtyřiceti lety, a kdyby žila, bylo by jí sto patnáct let. Její příběh je ale aktuální i dnes, protože obsahuje hluboké poselství. Joy přišla do Afriky najít samu sebe. Svou identitu i vnitřní soudržnost úporně hledala uprostřed drsné a nádherné krajiny, která člověka buď posílí, nebo zničí. Příběh Joy Adamsonové je příběhem o nezdolnosti lidského charakteru a jeho síle nejen v této krajině přežít, ale také vytvořit něco pozitivního. Joy svým příkladem, svou odvahou, vizí, obětavostí i svou velkorysostí ukázala cestu. Žila velmi skromný život v buši. To, co utržila za bestsellery, věnovala na zakládání národních parků v Keni a na ekologické projekty po celém světě. Nezištně a pouze na základě osobního přesvědčení přispěla k záchraně ohrožených druhů. Těm, které nemohla zachránit z klecí, se alespoň snažila zlepšit podmínky života. Přesvědčila ostatní, že je třeba zvířata chránit, a ukázala i praktické způsoby, jak to udělat. A pak prostřednictvím knih i filmů tyto své zkušenosti rozšířila po celém světě.

Zdroj a foto: Česká televize