Komiks bez superhrdiny? Všechno je možné!

„Já vůbec nevím, co vám mám říct. Vy tam máte podle těch snímků nějakou šílenost.“ Touto větou začaly letní prázdniny tehdy sedmatřicetileté Lucie. Že ona šílenost znamenala nádorové onemocnění, ji tehdy nenapadlo. Čím déle však navštěvovala zdravotnická zařízení, tím více si začala připadat jako v nějaké únikové hře. Všude samá klíčová slova, indicie, ale nikde žádný závěr. Tři měsíce trvalo období nejistého spánku na lexaurinové vlně.

Když se nakonec ukázalo, že ty podivné útvary se nazývají Non-Hodgkinův lymfom a k jeho odstranění bude bohužel potřeba odsedět si pár cyklů chemoterapie, bylo to jako když vás někdo zavře do sklepa uprostřed letní oslavy. Tady budeš. Ostatní se budou bavit, tančit a pít víno a ty se na ně budeš dívat. Se s tim smiř. A víte, co je na tom nejhorší? On si toho možná ani nikdo nevšimne, že jste z oslavy zmizeli. Nastalo období nepopsatelné samoty. V takové situaci vám již nepomůžou žádné motivační knihy, chytré rady kamarádů nebo rodiny. Ale psychoterapeut. Je to hned druhá nejdůležitější osoba vedle lékaře, bez které se neobejdete. Potřebujete kromě těla uzdravit i psychiku, která dostává během takovýchto situaci pořádně zabrat.

Na nepříliš silnou psychiku pomáhá činnost, která vás naplňuje. V případě Lucie to bylo kreslení, protože studovala výtvarné školy. Myšlenka toho, že nakreslí celý komiks o své onkologické léčbě přišla poměrně brzy. První kresby totiž začaly vznikat přímo v čekárnách, kde člověk tráví dlouhé hodiny nebo v kavárně vedle nemocnice. Ale v podstatě „za pochodu“. Když tehdy kresby Lucie ukázala své terapeutce, nečekala, že zareaguje tak nadšeně. Byla to první osoba, která Lucii poradila, že by bylo skvělé využít takových schopností a vytvořit něco, co by pomohlo s psychikou nejen vám samotným, ale možná i někomu jinému. Ukázalo se to jako ten nejlepší nápad. Takový, který přichází jen párkrát za život. Kreslení komiksu Lucii natolik pohltilo, že se mu věnovala i ve chvílích, kdy jí nebylo po zdravotní stránce úplně nejlépe, tedy krátce po chemoterapii. V takových chvílích vás neposlouchají prsty, necítíte, že v ruce držíte nějaký předmět, tužka vám z ruky vypadává. Ale neodradí vás to, protože vy jste přece včera v nemocnici zažili hrozně vtipnou věc a musíte ji zaznamenat rychle, dokud do ní můžete vložit potřebné emoce.

Jelikož Lucie bohužel není od přírody žádná bojovnice Xena, nemluví moc nahlas, bojí se tmy a velkých brouků a při první chemošce fňukala do kapesníčku, protože nečekala, že to tam bude až tak hnusné, potřebovala se s nemocí spíše spřátelit než s ní takzvaně bojovat, jak se často říká. Asi proto nečekejte v příběhu žádné motivační myšlenky, uvědomělé ezo hovory s vesmírem nebo odhodlané monology. Zkrátka je to docela civilní příběh se začátkem a koncem a to, co je mezi tím, jsou jen zážitky člověka, který se postupně smíří se svou situací a zcela ochotně respektuje lékaře a nijak nevybočuje ze zajetých léčebných kolejí. Přestože v některých komiksových scénách nejsou někteří lékaři vykresleni příliš dobře, jedná se spíše o nadsázku, kde využila autorka sílu okamžiku. Ve chvíli, kdy lékař pronese nevhodnou poznámku, totiž Lucie tak trochu škodolibě ožila a těšila se z faktu, že někdo, koho považuje za poloboha, je vlastně celkem normální, unavený, má hlad nebo ho štve, že mu soused naboural do plotu na chalupě. Zpětně by poděkovala úplně všem lékařům, se kterými se po tu dlouhou dobu potkala. Prostě respekt, lidi.

Když potom lékaři Lucii oznámili, že léčba je prozatím u konce, nastal čas ukončit i komiks. Přestože se tato nemoc poměrně často vrací a pacient, který ji jednou prodělal, nemá zdraví posvěcené navždy, komiks bez konce by zkrátka nebyl profesionální.  A tak je na světě.

Pokud pomůže někomu v čemkoliv, nebylo nic zbytečné. A pamatujte si, že pokud se ocitnete v podobné situaci, potřebujete stejně jako princezna Zubejda tři věci: Lékaře. Psychologa. A na tu třetí už musíte přijít sami.

„Já vůbec nevím, co vám mám říct. Vy tam máte podle těch snímků nějakou šílenost.“ Touto větou začaly letní prázdniny tehdy sedmatřicetileté Lucie, která se potýkala s diagnózou Non-Hodgkinův lymfom. Kreslením komiksu o své nemoci si krátila dlouhé chvíle v čekárnách a ambulancích nemocnic a nejdřív sloužily jako deník a forma terapie. Díky ohlasům na části zveřejněné na internetu se černobílý komiks Lymfom City rozhodla zveřejnit. Tady najdete ukázku z komiks Lymfom city a v příloze její příběh. Projekt je možné podpořit formou crowdfundingu. Kampaň na internetovém portálu HitHit byla spuštěna v pondělí.

Foto: archiv Lucie Travníčkové

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.