Majitelé klíčů – Hra o jednom dějství se čtyřmi vizemi

Činohra Národního divadla Brno uvede 22. května 2021 premiéru hry Milana Kundery Majitelé klíčů. Toto drama mělo více jak padesát let zákaz od svého autora, aby se inscenovalo. Tento pomyslný zázrak v divadelním světě se povedl díky vytrvalé snaze ředitele NdB – Martina Glasera – který se zároveň ujal i režie tohoto díla.

Komedie osudovosti a tragédie malichernosti
Premiéra měla své původní datum stanoveno na pátek 23. října 2020, nyní dostane svůj prostor v rámci festivalu Divadelní svět Brno. Scéna Mahenova divadla se promění do dvou pokojů, ve kterých se odehrávají malá i velká dramata válečné doby. V jedné místnosti řeší manželé Krůtovy ztracený klíč od bytu, v té druhé se potýká mladý Nečas s mnohem těžším břemenem – zda udat či neudat partyzánku Věru, kterou tajně ukryl ve svém příbytku. Obě zápletky jsou propojené jako dvě nádoby a každé rozhodnutí ovlivní i zbytek rodiny.

V hlavních rolích se diváci můžou těšit na Terezu Groszmanovou, Petra Kubese, Zuzanu Černou, Jakuba Svojanovského a Petru Lorencovou. Promyšlená scéna o dvou rozdělených prostorech a spoustě tikajících hodin je dílem Pavla Boráka, autorkou dobových kostýmů podtrhujících atmosféru protektorátu je Markéta Sládečková.

Majitelé klíčů si nesou dovětek „komedie osudovosti a tragédie malichernosti“. Řada odborníků považuje tuto hru jako jednu z nejlepších druhé poloviny 20. století. Dramaturg inscenace a umělecký šéf NdB Milan Šotek řekl zajímavý poznatek: „Hra je napsána tak, že i dnes má člověk pocit, že mu pod okny pochoduje zástup vojáků z řad gestapo.“ Možná tak člověk na chvíli zapomene na současné problémy naší doby a přenese se na pár chvil do nejtěžšího období novodobých dějin a postaví sám sebe před otázku: Jak bych se v této situaci rozhodl já sám?

Milan Kundera: MAJITELÉ KLÍČŮ
 „Komedie osudovosti a tragédie malichernosti.“

Premiéra 22. května 2021 v Mahenově divadle
Režie: Martin Glaser
Dramaturgie: Milan Šotek
Scéna: Pavel Borák
Kostýmy: Markéta Sládečková
Hudba: Ivan Acher
Světelný design: Martin Špetlík

Osoby a obsazení:
Jiří Nečas – Jakub Svojanovský
Alena Nečasová – Zuzana Černá
Krůta – Petr Kubes
Krůtová – Tereza Groszmannová
Věra – Petra Lorencová
Domovník Sládeček – Martin Siničák
Domovnice – Tereza Richtrová
Důstojník gestapa – Pavel Čeněk Vaculík
Toník – Viktor Kuzník
První muž – Vladimír Krátký
Druhý muž – Jan Grygar

Komedie nevyhnutelnosti a tragédie nahodilosti / Milan Šotek /
„Já chodím dvakrát týdně do baletní školy, to tady vede paní Faktorová, ona byla kdysi v Brně u baletu ve Státním.“ Zdánlivě nevinná replika Aleny upoutá naši pozornost už proto, že je v ní zmíněna budova dnešního Mahenova divadla. Alena však o budově architektonického ateliéru Fellner & Helmer mluví za protektorátu, tudíž tento název ještě nemůže znát (a nemohl ho znát ani Milan Kundera, neboť svou hru napsal tři roky před tím, než se Mahenovo jméno dostalo pod tympanon nadřečeného divadla). Ani s tímto vědomím nás ovšem Alenina replika – trváme-li na tom, že je pronášena za protektorátu – nepřestane dráždit. O Státním divadle v Brně lze totiž hovořit až po konci války, resp. nejdříve od roku 1948. Z hlediska dobové věrnosti se proto jedná o čirý anachronismus, umocněný navíc příslovcem kdysi, svědčícím o nutném časovém odstupu od čtyřicátých let. Že by byl režisér Otomar Krejča, s jehož „master class“ je Kunderova práce na hře spojována a jemuž je také výsledný dramatický text dedikován, býval tuto autorskou nedůslednost přehlédl? To už si lze spíše představit, že se o žádnou autorskou nedůslednost nejedná.

Skutečně, rozmarné ranní (ne)vstávání a (ne)oblékání Jiřího a Aleny nemá svou atmosférou daleko k laškovně erotické stínohře z pozdějšího filmu Hynka Bočana Nikdo se nebude smát (shodou okolností podle stejnojmenné Kunderovy povídky). Také šlágr o svlečně, přes všechnu svou záměrnou vlezlost a banalitu, má jazykovou hravostí blíže k semaforské poetice než k písním z protektorátních filmů (vzpomeňme při této příležitosti i půvabný slovní obrat ze hry jen o píď pozdější, z Konce masopustu Josefa Topola – RAFAEL: Proč stojíš u toho roští? / MAŠKARY: Jsme rošťáci, húúú!). Protektorát je tak v případě Kunderovy hry z roku 1962 pouhým ornamentem, ne nepodobným renesančnímu či baroknímu kuklení Mahenova divadla, stavby z 80. let 19. století.

Této dramatické „kamufláži“ učí nás již klasická římská komedie, jež rozlišuje komedii palliatu a komedii togatu, kteréžto názvy jsou odvozeny z oděvů (v prvním případě) řeckých a (v druhém případě) římských. Lze předpokládat, že čím byl vlastní námět komedie satiričtější a k římské skutečnosti nesmlouvavější, tím spíše sahali autoři po prostředí „řecké obce“. Neboli spřádali děj tak, aby se při letmém pohledu jevil jako bezpečně vzdálený: „to není o nás“! Vztaženo ke Kunderově hře: mluví-li se v ní o vládnoucím režimu přímo, líčí jednoznačně pozitivní komunistický odboj za druhé světové války… ba hra má jakoby (!) nátisk socialisticko-realistického dramatu o tom, že se malí lidé mají obětovat ve jménu velké ideje… Komedie palliata!

Osobní svědectví o percepci Kunderovy hry podává koneckonců Vladimír Just v textu (i jinak pozoruhodném!) „Inspektor Clouseau v akci aneb Slavnosti nepochopení“ (in: Divadelní noviny 14/2020): „Nás v tleskajícím a smějícím se hledišti v ND ani nenapadlo hledat v Krůtových a v domovnickém práskači něco jiného než práskače současné. Komunistické bdíče nad patřičností, pořádkem a drilem, kteří nenávidí odjakživa překážející a motající se hamletovské filosofy z ,pražské kavárny‘, jichž byl a je Kunderův Jiří typickým ztělesněním.“

Jiří Nečas. Rafinované nakládání s časem patří ke konstitutivním principům Kunderovy hry. Navzdory jejímu názvu budou prvním vjemem, kterého se divákům dostane po vytažení opony (poznámka pod čarou: takto „divadelně“ pojmenuje Kundera svoji předposlední knihu esejů – Opona, Le rideau), majitelé hodin – jejich při počtu „jednatřicet“ na hranu absurdity dohnaná sbírka nástěnných strojků (poznámka pod čarou číslo dvě: Kundera zde svým scénografickým impulsem předjímá „techniku zmnožování“, typickou pro německou scénografii počátku našeho milénia). Tato „časovaná kolekce“ je vzpurná povelů bývalého majora Krůty – ne a ne zazvonit v jeden ráz. Domyšleno: nelad jednotlivých vyzvánění realizuje jednu z nejcharakterističtějších zákonitostí komedie (ale i mnohé tragédie) – nic se neděje v pravý čas (viz repliku z Klicperovy hry Pražské tetičky a zbraslavští strýčkové: „Jest to obyčejný důkaz v živobytí lidském. Račme dáti pozor! Brzo přijde člověk dříve, brzo později, nežli přijíti má.“). Ostatně, nejsou to komedie Feydeauovy, o nichž se příslovečně hovoří jako o „dobře seřízeném hodinovém strojku“?

Postavu Jiřího Nečase nechává autor z času také vystupovat, resp. prodlévat v „klíčových“ okamžicích dramatu, to když vteřinu rozhodování protáhne na kauzálně-temporálně neurčitou plochu (v případě druhé a čtvrté vize Jiří takový uzlový bod přes rekvizitu těžítka doslova „potěžká“). Neotřelá práce se dvěma pokoji, v nichž paralelně probíhají dva různé děje, má pak svůj předobraz (nejpozději) v komediích J. N. Nestroye přes simultánní scény Bertolta Brechta (jehož techniku připomenou i variace na písňový text o svlečně, dovedené až ke „koncentráčnickému“ svlékání v čiré nic, oděné však do kontrastně chytlavé melodie) a ústí mj. k britskému komediografovi Alanu Ayckbournovi.

Žánrově má ovšem hra nejblíže k sartrovskému, případně dürrenmattovskému existenciálnímu modelu lomenému ioneskovskou absurditou – de facto k tragifrašce, s důrazem na onu frašku, poměřující člověka nejčastěji zvířetem (krůty nejsou zdaleka jedinými zvířátky, ke kterým autor rozhled a zájmy svých postav přirovnává – narazíme zde také na rybičku, kočku, štěně, broučka, myš či kanárka…). Především ale Kundera svým dramatickým debutem řeší účinně otázku středního žánru, o které se světové drama pokouší nejpozději od prací Denise Diderota (jemuž vzdal Kundera „poctu“ svým Jakubem a jeho pánem). Má-li být žánr střední (drama v užším smyslu), tj. má-li proplout mezi Skyllou a Charybdou čistých žánrů antiky, jimiž jsou klasická tragédie a komedie, musí oba extrémy škrtnout. Člověk pak nepřekračuje své hranice ani směrem k božskému (tragédie), ani nepoklesá směrem k zvířecímu (komedie) – člověk se ve středním žánru udržuje člověkem (což přirozeně může vést až k banalitě). Genialita Kunderova přístupu spočívá v tom, že nepomine ani jeden z extrémů klasické řecké tragédie a komedie, ale naopak je vyostřeně staví vedle sebe (tzn. čisté žánry vzájemně „kontaminuje“). A tak člověk, chtěje se dotknout božského, nezřídka dospěje k zvířecímu…

Nevyjadřuje nakonec takto uchopený střední žánr ideálně specifickou zkušenost střední Evropy (jež se stane obsedantním tématem Kunderovy esejistiky)? Připomeňme v této souvislosti i mimořádnou esej Václava Bělohradského „Mitteleuropa. Rakouská říše jako metafora“ z knihy Přirozený svět jako politický problém (Praha: Československý spisovatel, 1991), ve které upozorňuje na – pro střední Evropu charakteristickou – touhu po velkých gestech, která se pravidelně zvrtávají ve svůj trapný opak. Není náhodou, že za příklad poslouží Bělohradskému Kunderův zásadní román Žert: v něm chce postava Heleny spáchat sebevraždu, načež si svůj čin potupně „odsedí“ v kadibudce, spolykavši namísto pilulek omamných tubu pilulek projímacích (máme zde co dělat s do existenciálního žertu dovedeným rozhodováním Jiřího Nečase nad tubičkou luminalů).

Milan Kundera píše svou první hru jako etablovaný básník a esejista, pět let před svým prvním románem. Cesta od poezie k dramatu (dlouho také chápanému jako „dílo básnické“) není v dějinách divadla výjimečná. Nejenže sám vznik tragédie bývá spojován s dithyrambem (a komedie s falickými zpěvy), ale jako by platilo, že „lyrické subjekty“ jsou oproti „objektivním vypravěčům“ (próza) přímo předurčeny obstát jako dramatické postavy. „Subjektivní“ (potažmo esejistické) hledisko je vždy o poznání dramatičtější, kteroužto „pravdu“ pregnantně vyjádřil Luigi Pirandello názvem jedné ze svých her: Každý má svou pravdu. A neliší se nakonec básníci od prozaiků už tím (a nepřibližuje je dramatikům už to), že je pro ně zásadní, jak jejich slova znějí při hlasité realizaci?

Po pozitivistických a notně „krůtovských“ přetřesech života Milana Kundery, které pomohly zaplnit kulturní rubriky během loňské korono-okurkové sezony, máme příležitost upřít pozornost opět k jeho dílu. A to rovnou k jedné z nejlépe (totiž s kompoziční precizností) napsaných českých her, navracejících se díky inscenaci Martina Glasera do živého dramatického kánonu.

Soupis českých inscenací Majitelů klíčů

6. 04. 1962 Divadlo Petra Bezruče Ostrava – režie: Evžen Němec
7. 04. 1962 Divadlo Oldřicha Stibora Olomouc – režie: Miloš Horanský
8. 04. 1962 Divadlo bratří Mrštíků Brno – režie: Jan Fišer
9. 04. 1962 Národní divadlo Praha – režie: Otomar Krejča
10. 05. 1962 Divadlo J. K. Tyla Plzeň – režie: Jiří Dalík
11. 06. 1962 Horácké divadlo Jihlava – režie: Karel Neubauer
12. 09. 1962 Slezské divadlo Zdeňka Nejedlého Opava – režie: Vratislav Spilka
13. 11. 1962 Jihočeské divadlo České Budějovice – režie: Karel Neubauer
14. 11. 1962 Severomoravské oblastní divadlo Šumperk – režie: Petr Freistadt
15. 12. 1962 Divadlo pracujících Gottwaldov [Zlín] – režie: Stanislav Holub
16. 01. 1963 Městské oblastní divadlo Mladá Boleslav – režie: Miloš Švarc
17. 03. 1963 Divadlo pohraniční stráže Cheb – režie: Karel Nováček
18. 05. 1963 Městské divadlo Příbram – režie: Ivan Weiss
19. 06. 1963 Divadlo F. X. Šaldy Liberec – režie: Jaroslav Horan
20. 03. 1966 Divadlo Vítězslava Nezvala Karlovy Vary – režie: Vítězslav Bartoš

…

22. 05. 2021 Národní divadlo Brno – režie: Martin Glaser

/ Zpracováno podle databáze Divadelního ústavu a Archivu NdB /

Milan Kundera (* 1. dubna 1929, Brno), světový spisovatel, důsledně rozvíjející „zneuznávané dědictví Cervantesovo“ a tradici středoevropského románu, přičemž toto svébytné „umění“ – s důrazem na rabelaisovsky nevážný pohled na svět – zkoumá i jako brilantní esejista, je zároveň autorem tří divadelních her. Dramaturgie divadel však mohly donedávna pomýšlet pouze na „poctu Denisi Diderotovi“ Jakub a jeho pán. K ní roku 2008 díky inscenaci Ladislava Smočka přibyla Ptákovina, již v předminulém roce režíroval rovněž Vladimír Morávek. Až nyní máme Kunderovo dramatické dílo opět kompletní i scénicky. Činohra NdB získala souhlas s uvedením Majitelů klíčů (1962). Hra se na české jeviště vrací po dlouhých pětapadesáti letech. Děje se tak symbolicky v rodném městě světově proslulého autora, který před dvěma lety oslavil své 90. narozeniny.

Zdroj a foto: Národní divadlo Brno