Michal Isteník: Nejsem učitel, jsem chlap, co má děcko!

Rodiče a učitelé mají společný cíl – spokojené dítě. Důležité je nastavit oboustrannou ochotu ke zpětné vazbě. Z pohledu učitele je důležité si uvědomit, že rodič má vychovávat a učitel má učit. Z dětí by měly vyrůst silné, zdravé, spokojené a vnitřně bohaté bytosti. To jsou jen některé z názorů herce a otce Michala Isteníka a ředitele Tvořivé školy Čeňka Roseckého.

Kolik máte dětí ve školním věku?
MI: Já mám jedno.
ČR: Já mám ve školním věku dvě.

Chodí děti do školy rády?
MI: Můj syn je prvňáček, takže máme za sebou první hodně specifický rok. Ale mám velkou radost, jak moc rád školy chodí a jak se tam těší každé ráno.
ČR: Děti chodí do školy rády, protože mají rády kamarády. Samozřejmě více se těší asi na ně než na tu výuku.

Jací jste vy byli žáci ve školním věku?
MI: To by asi měli zhodnotit ti učitelé, kteří na mě vzpomínají. Já si ale myslím, že nevzpomínají úplně ve zlém. Byl jsem takový ten přidrzlý, trochu šašek, který nenechal nic bez komentáře. Ale myslím, že jsem se docela dobře učil, takže mi leccos prošlo.
ČR: Měl jsem štěstí, že moje sestra mi prošlápla cestu jako jedničkářka, tak jsem se vezl v tichém zákoutí, a protože jsem měl dobré známky, tak to byla pohoda. Ale byl sem trochu rebel.
MI: Mně také prošlápl cestu brácha, takový ten klidný jedničkář, co sedí ve druhé lavici a vůbec nevyrušuje.

Máte nějaké zážitky ze školy, na které rádi vzpomínáte?
MI: Těch je spousta. Já jsem měl štěstí na dobré učitele jak na základce, tak i na gymplu. Pamatuji si na svého dějepisáře pana Bradáče, který byl takový hodný pán. Když jsme zlobili, tak se nebál vzít klacek, ale věděli jsme za co. Nikdy to nebolelo, spíš to bylo potupné před holkama.
ČR: Já jsem měl také spoustu krásných zážitků, každý den hned několik. Vždy když zazvonilo na konci hodiny, ten pocit byl nádherný. A to poslední zvonění na konci školního roku, ten pocit svobody, to byla nádhera.
MI: To bylo protivný, jak v půlce června učitelé ještě něco chtěli… Vím, že museli.

Koho jste vnímali jako přirozenou autoritu? Kdo vás nastartoval pro budoucí život?
MI: Tak samozřejmě narazil jsem i na učitele, kteří si hojili své ego. Nejhorší byli ti bez smyslu pro humor. A mně ta huba mluví rychleji, než to mozek stihne zarazit.

Jak se tato zkušenost promítla do vztahu k učitelům?
MI: Můj vztah k učitelům je specifický, moje maminka je totiž učitelka. Takže já jsem to zažíval i z druhé strany. Pomáhal jsem mamince opravovat sešity. Hájím je, protože jsem prostě syn učitelky.
ČR: Já jsem také syn učitelky. A poznal jsem, že učitel by měl být přísný, ale spravedlivý. Když jsem já za socíku chodil do školy, vnímal jsem jen tu přísnost. Spravedlnost byla spíše jako nespravedlnost, chyběla mně tam lidskost a laskavost.
MI: Já přišel do první třídy, když se změnil režim. Zažil jsem nejistotu všech, nikdo nevěděl, co může a nemůže učit. Ale bylo to kouzelný.
ČR: Já byl ve stejné době na vysoké škole v prváku. To byla úžasná doba.

Měly tyto zkušenosti vliv na roli profesionála ve vzdělávání – ředitele Tvořivé školy?
ČR: Rozhodně. 20 let jsem ředitelem Tvořivé školy, která šíří vzdělávací model, který rozvíjí selský rozum a je k žákům laskavý, motivující a efektivní. Děti by měly ve výuce zažívat úspěch ne frustraci.

Jak hodnotíte systém vzdělávání v České republice?
ČR: Uvědomme si, že jde o historický vývoj, vše se posunuje. Do školství nikdy nešly finance, jaké by byly potřeba. Poznamenalo ho 40 let, kdy učitelé museli propagovat ideologii státu. Poničil se tím vztah mezi učiteli a rodiči. Podle mne se ale situace postupně zlepšuje. Existují soukromé i státní školy, alternativní školy, těch možností je hodně, a to je dobře.
MI: Je to jako s demokracií. Není dokonalá, ale je to to nejlepší, co máme.

Co říkáte na systém hodnocení žáků/studentů v České republice?
MI: Na tohle mám docela specifický názor. Jsem rád, že učitelka mého syna má podobný názor, protože já jsem za život dostal hodně známek, ale tak 80 % z nich byly mylné. Spoustu věcí jsme mohli obejít, takže mě spíše zajímá, jak to synovi jde a co zlepšovat, než aby přinesl domů 15 jedniček. Komunikaci s pedagogem považuji za důležitější než samotné známky.
ČR: Škola si může vytvořit svůj systém hodnocení, jestli známkami nebo ústně. Hodně pedagogů to kombinuje. Už jsem se setkal i s tím, že se hodnocení posílá hlasovým záznamem. Ale když přišla dcera domů poprvé se slovním hodnocením, tak jsem se skoro rozbrečel. Dojalo mně to. Myslím si, že pro děti by mělo být hodnocení motivační.

Co očekávají rodiče od vzdělávání? Od učitelů? A co očekávají učitelé od rodičů, aby naplnili společný cíl – spokojené dítě.
MI: Chtěl bych, aby škola naučila děti myslet kriticky a vnímat souvislosti. A ne biflovat se. V předmětech jako matematika, fyzika, chemie, jsem se nechytal vůbec. A paní učitelka mi řekla, že tomu nemusím rozumět, ale ať se to jen naučím.
ČR: Rodiče mnohdy očekávají, že se jim škola o dítě postará. Že ho vychovají, všechno naučí, dostanou na vejšku. Je důležité si uvědomit, že učitelé i rodiče mají odlišné funkce. Učitel učí a rodič vychovává. Navíc dnes už každá psychologická škola vám potvrdí, že charakter dítěte je v 7 letech vytvořený. Učitel nemá příliš možností dítě vychovat. Může mu pouze ukázat, že na různých místech platí různá pravidla a jít mu příkladem. Učitelé naopak očekávají, že je rodiče budou poslouchat a budou je mít rádi. Jak jedno, tak druhé ale nefunguje. Je potřeba si uvědomit, že učitelé a rodiče jsou partneři, kteří mají společný zájem – prosperující dítě a každý k tomu může přispět svým dílem. Základ je spolu nebojovat, ale spolupracovat.

Jak je to s respektem a budováním důvěry ve vztahu učitel rodič – rodič učitel?
MI: Respekt vzniká v rodině, je to otázka rodičovské výchovy. Respekt k autoritám ale nesmí být úplně nesmyslný. Moje maminka mi vždycky říkala: Prosím tě mlč, nic neříkej, vydrž to. Mnohdy jsem věděl, že jsou věci, které nemá smysl vydržet.
ČR: Základem je vzájemný respekt, ale to neznamená, že toleruji vše. Znamená to, že já respektuji, jak to máte u vás doma a vy prosím respektujte to, co platí u nás ve škole. A když se velcí respektují a domluví, je dítě spokojené, a tak jsou pak spokojení všichni. Důležitá je také práce s hranicemi, což je velmi tenký led, na kterém může snadno vzniknout konflikt.

Jak vztahy učitel – rodič změnila distanční výuka?
ČR: Distanční výuka zatížila všechny, rodiče nemohli chodit do práce. Pro učitele to bylo ze začátku těžké zvyknout si na celý systém. Ale myslím si, že to zvládli dobře. Distanční výuka vzájemným vztahům vlastně prospěla v tom, že si rodiče uvědomili, jak to mají učitelé náročné.
MI: Tím, že syn je prvňáček, chvíli chodil do školy, a pak zase ne. Všichni mu říkali, že je chudáček, když má distanční výuku. Tak jsem všem oponoval, proč mu to říkají, vždyť nemá žádnou zkušenost s čím to srovnat. A byl jsem překvapený, jak je samostatný. Za mě to zvýšilo respekt k pedagogům.

Jaký byl návrat dětí do školy?
MI: Testování je určitě velmi logisticky těžké pro pedagogy. Celé mi to přijde děsivé. Testy nic neodhalí a všichni to vědí.
ČR: Je absurdní, že vláda chtěla po učitelích, aby dělali práci za zdravotníky. Učitel tím na sebe přibírá odpovědnost, která mu nepřísluší. A celé to rozpoutalo novou válku mezi některými rodiči a učiteli.

Jak to berou vaše děti?
MI: Včera jsem byl na očkování proti kovidu a půl dne jsme o tom se synem mluvili. On se totiž bojí jehel a je úzkostlivý, takže se bál i testování. Ale teď už přijde, zašťourá si v nose, vyhodí tyčinku a je mu to šumák.
ČR: Děti se z toho oklepou, hůře vnímám ve školách respirátory. U testování respirátor nemají, a pak ve třídě zase mají a pak venku zase nemají. Selský rozum se nám z toho vytratil. Ale samozřejmě za to nemůžou ani rodiče, ani učitelé. Rodiče by se neměli zbytečně zlobit na učitele a učitelé by si to měli případně ustát s tím, že to mají nařízené a pokud nechtějí potíže, nemají moc na výběr.
MI: Důležité je nastavit oboustrannou ochotu ke zpětné vazbě.

Co je pro vás jako pro rodiče cílem vzdělávání? Co očekáváte?
MI: Doufám, že z Matěje vyroste usměvavý kluk, který přemýšlí a trochu tuší, kam jeho další studijní kroky povedou.
ČR: Základem by mělo být pro rodiče i učitele vést děti k samostatnosti. Cíl je jasný. Aby z dětí vyrostly silní, zdraví, spokojení a vnitřně bohatí lidé.

Kdo je Čeněk Rosecký?
Mgr. Čeněk Rosecký je ředitel akreditované vzdělávací instituce Tvořivá škola, lektor, terapeut. Studoval na PrF MU v Brně, PdF OU v Ostravě, Akademii činnostního učení a má výcvik systemické pedagogiky a rodinné terapie. V roce 2001 opustil právní praxi a založil agenturu Tvořivá škola, zaměřenou na vzdělávání učitelů, která do dnešního dne zrealizovala více než 4 000 kurzů a proškolila cca 50 000 učitelů.

Foto: archiv M. Isteníka 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.