Generace Z v depresi? Není sama
Kdekdo dnes tvrdí, že se potýká s depresí. Není tomu ale tak. Jeden smutný den nemusí být dnem depresivním a opačně není pravdou, že člověk, který se s depresí léčí, přehání, protože depka nic neznamená. Jak to s depresemi tedy je?
Psycholožka Olga Plíčková vysvětluje: „Faktem je, že se tvrdí, že generace Z je depresivnější. Zkoumám toto téma pět let, ale nedošla jsem k jednoznačnému závěru, jestli tomu tak je, nebo ne. Například za covidu byly dělány porovnávací studie ohledně stavu duševního zdraví populace a je pravda, že se nejvíce zhoršil duševní stav u mladých lidí. Také se ale stav zhoršil u matek samoživitelek. To znamená, že je těžké vyvozovat závěry jen u generace Z. Je důležité vědět, že kdybychom uvažovali o těžké depresi, tak její výskyt je v populaci docela stabilní. Pohybuje se kolem 4 % a toto číslo se během covidu nijak nezměnilo. Když ale přidáme střední a lehkou depresi, tak tam k tomu zvýšení došlo. Ještě ale nemáme studii postcovidovou, jestli došlo zase ke snížení. Takže vývoj je, nevíme ale, jakým směrem.“
Smutek, deprese u mladých se projevuje především u středoškoláků a vysokoškoláků. Ti jsou v takové životní fázi, kdy se od rodičů začínají více orientovat na své vrstevníky, kamarády. Sociální kontakt je pro ně velice důležitý. Odbornice dodává, že jejich pocit zmaru beznaděje a osamělosti nemusí být nemoc. „K tomu bych dodala, že velice zajímavá věc je, když proběhl výzkum na téma nedobrovolné samoty, která je spojena s osamělostí, tak se ukázalo, že mozek na ni reaguje podobně jako na fyzickou bolest. Doslova můžeme říct, že osamělost bolí. A z toho se mohou vyvíjet další obtíže.“
Jak definovat depresi? Existují příručky, třeba Diagnostický a statistický manuál, tzv. DSM, který se používá hlavně v anglosaských zemích. My v Evropě máme ekvivalentní manuál, který se jmenuje jinak, ale v zásadě tam jsou definice podobné. Zde je definice deprese a úzkosti symptomatická. To znamená, že je tam pokus o to definici zkategorizovat. Symptomy v tomto případě jsou, že depresivní člověk nejí, nespí, nebo naopak spí a jí moc, nemá chuť na nic ani na sex nebo koníčky, nezažívá radost, trpí velkým smutkem, zažívá pocit méněcennosti, pocit sebeobviňování. Depresivní člověk prožívá sám sebe jako zbytečnou bytost, vnímá se jako někdo, kdo si ani nezaslouží žít. Myslí si, že by bylo lepší, kdyby nebyl. Odtud je pak už jen krůček k sebevražedným myšlenkám, proto je těžká deprese tak nebezpečná, protože může vést až ke smrti. Deprese a úzkost jsou spojené nádoby. Hodně pacientů, co trpí depresí, má také úzkosti. To platí i obráceně.
Co může mít vliv na rozvoj deprese: Odbornice vypočítává: „Rozchod může být spouštěčem pro rozvinutí deprese, ale nikdy to není ta příčina. Například rozhovor s filmovým kritikem Kamilem Filou, který se netají tím, že trpěl těžkou depresí, krásně ilustruje, co deprese je. Ukazuje také to, co člověk s depresí prožívá. Na začátku zmíněného rozhovoru to vypadalo, že právě rozchod bylo to ono, co mu depresi způsobilo. V rozhovoru řekl, že se u něj deprese poprvé objevila, když se rozešel se svojí přítelkyní, se kterou spolu byli dlouho a považoval to za vážný vztah. Pak, když čte člověk ten rozhovor dál, zjistí, že problémů bylo více a že sahaly hlouběji do života. Kamilu Filovi se zabila maminka, která trpěla depresí. On se s tím těžko vyrovnával, což je pochopitelné. Také pracoval čtrnáct hodin denně a dlouhodobě se přetěžoval. To znamená, že tam bylo hodně faktorů, které u něj depresi mohly vyvolat. Velkým rizikem jsou také alkohol nebo jakékoli drogy, protože mění to, jak náš mozek funguje. Proto by měl původce deprese stanovovat odborník.“
Kde je hranice mezi špatnou náladou a depresí? Když někdo řekne, že má depku, tak je to takový slangový a hojně používaný výraz pro to, když se mu nic nechce, má špatnou náladu, je otrávený, vše ho irituje. To ale se skutečnou depresí jako nemocí nemá nic co dělat. Pozor ale, všichni se pohybujeme na pomyslné ose duševního zdraví kolem průměru a vychýlit nás může cokoliv. A každý pro to má jiné předpoklady. Každému z lidí hrozí, že se přehoupne na tu hranu, kdy už své pocity nebude schopen zvládat sám a bude potřebovat okamžitou pomoc. Ta hranice je ale nejasná. V diagnostickém manuálu je stanovena hranice čtrnácti dnů. Jak potvrzuje odbornice: „Pokud čtrnáct dní trpím aspoň pěti symptomy, které jsem už jmenovala, měla bych zvážit návštěvu lékaře. V tomto případě by byla potřeba medikace ve spojení s psychoterapií. Samotná medikace nepomáhá. Medikace člověka stabilizuje.“ Představa, že se ocitnu ve stavu, kdy nejsem ani schopný dojít na terapii kvůli stavu, ve kterém se nacházím, není pravdivá. Medikace ulevuje a člověk vždy chce zjistit, co dělat, aby se jeho život vrátil do normálu, objevit a definovat spouštěče a co mu pomůže jim předcházet nebo jak s tím vést kvalitní život, protože to je možné.
Před deseti lety nebyly spolky, které by se zabývaly osvětou. Oproti tomu se v dnešní době mluví o duševním zdraví mnohem víc. Deprese totiž skutečně není lenost ani charakterová vada. A stejně jako neříkáte člověku se zlomenou nohou, že to nic není, že to přejde, neměli byste ani zlehčovat pocity lidí, kteří se cítí na dně. Deprese může postihnout kohokoli. Postihne i člověka, který na první pohled vypadá, že mu nic nechybí. Duševní onemocnění, zejména deprese a úzkosti, jsou tak těžko uchopitelné, protože jsou u nich nejasné příčiny.
Čím je deprese těžší, tím větší vnitřní bolest lidé cítí. Často docházejí k pocitu, že by bylo lepší do hlavy si zatlouct hřebík, že by se jim ulevilo od bolesti. Jde o utrpení, které si člověk těžko představuje, ale je velmi reálné. Sebepoškozování je tedy pro depresivní jedince tím způsobem, jak si momentálně ulevit. V tu chvíli se ani nemusí jednat a depresi nebo úzkosti, ale jen o silné emoce, které člověk neumí zpracovat. A v generaci Z se konečně mluví více o emocích. Také o tématech, která dosud byla tabu. Problémem je, že nikdo neví, co s tím. Daný člověk cítí, že je plný vzteku, a zároveň má pocit, že to nemůže nějak řešit. Takže roste tenze – do obrovských výšin. A pak zjistí, že když se řízne, popálí cigaretou, škrábne se nehty nebo se štípne, tak se mu od emocí uleví. Pro lidi s depresí sebepoškozování může být ventilem, který se stane závislostí a návykem. Je třeba postupně se naučit odvykat.
Voláte o pomoc? Linky důvěry a krizové linky jsou některé zdarma, takže i mladí lidé, kteří nemají kredit, se dovolají. Potom jsou různé aplikace: Opatruj se, Hedepy, Nevypusť duši, kde je možné najít návody, jak se s emocemi lépe vypořádat. Třeba se dozvědí o tom, že nejhorších je prvních dvacet minut, pak nutkání k sebepoškozování odezní. Také na internetu existují tipy a triky, které pro člověka, který do sebepoškozování nezabředl hluboko, mohou být užitečné a mohou mu pomoci. Později je na místě hledat odbornou pomoc.
V současné době se v odborných kruzích mluví o tzv. vysoce funkční depresi, což je stav, kdy člověk normálně funguje, chodí do práce a všechno navenek zvládá, ale uvnitř strašně trpí. Je to z hlediska výzkumu poměrně mladá záležitost (asi deset let), takže toho zatím moc nevíme. Celebrity typu Robin Williams na to ale ukazují prstem, že opravdu deprese na člověku nemusí být vůbec poznat. Většinou se jedná o lidi, u kterých je významným rysem perfekcionalismus. To znamená, že je pro ně strašně důležité, aby učinili zadost všem svým povinnostem, je to pro ně zdroj sebehodnoty, takže se toho nechtějí vzdát. Tito lidé dokážou fungovat i přes to, že uvnitř křičí o pomoc.
Deprese nemusí být doživotním souputníkem. Lze se z ní dostat a žít plnohodnotný život. Drtivá většina lidí, co trpí lehkou a střední depresí, to postupně zvládne tak, že jsou schopni žít normálně tak, jak chtějí.
Chcete vědět víc o tom, jaké starosti řeší dospívající, a hlavně jak? Sledujte reality seriál Escape už od 17. 6. na prima+.
Zdroj a foto: Prima
