Lukáš Vaculík poprvé v kariéře lékařem: Neuměl jsem si nasadit ani rukavice!

Na rozdíl od kolegů jeho herecké generace, kteří prošli dlouhodobými seriály z lékařského prostředí, oblékl herec Lukáš Vaculík lékařský plášť vůbec poprvé za jeho kariéru. A to kvůli roli špičkového kardiochirurga Vojtěcha Harta v nové minisérii Noční operatér, kterou dnes uvede streamovací platforma prima+. Přestože seriál je prošpikovaný dramaty, pro Lukáše Vaculíka byla největší výzvou zdánlivá banalita: mytí rukou a oblékání rukavic.  

„Je to poprvé, kdy hraju lékaře. Jednou jsem hrál doktora-amatéra, tohle je poprvé s diplomem,“ směje se Lukáš Vaculík. Jednou z klíčových scén seriálu Noční operatér je Vaculíkova scéna, během které coby doktor Hart provádí přímou masáž srdce. Při psaní této scény se autorky seriálu Kateřina a Jitka Bártů inspirovaly nedávným skutečným případem pobodané ženy, kterou zachránili lékaři právě touto unikátní metodou. Lukáš Vaculík při vzpomínání na natáčení přiznává moment, kdy se zapotil. „Uvědomoval jsem si, že mám vypadat jako špičkový lékař, ale neuměl jsem si ani nasadit rukavice. Když jsem tam asi pět minut bezradně stál, pochopil jsem, že to nebude jen tak,“ vzpomíná Lukáš Vaculík.

Rozhovor s Lukášem Vaculíkem, který se v novém seriálu Noční operatér proměnil v elitního kardiochirurga Vojtěcha Harta – muže, který umí zachraňovat životy, ale jeho vlastní se mu rozpadá pod rukama. V rozhovoru mluví nejen o roli, která mu přinesla výjimečný příběh, ale i o odvaze postavit se křivdám, o vlastních životních volbách i o změnách, které mu přinesl věk.

Lukáši, vaše postava, Vojtěch Hart, je excelentní kardiochirurg, kterému se ale totálně zhroutí život. Jak se vám hrál člověk s tak silným příběhem?
Jeho příběh má velmi zajímavý oblouk. Je to člověk výjimečný ve svém oboru, sebevědomý, někdy možná až trochu arogantní. A najednou nastane zlom, kdy se dostane úplně na dno, do prostředí, které nezná a kam nikdy nechtěl dojít. Přichází situace, kdy se musí pokusit z toho dostat, postavit se znovu na nohy a zabojovat o svůj život. V jeho případě je to vlastně jednoduché, v tom, že nemá jinou volbu. Buď se tomu postaví, nebo ho to zničí.

Stalo se vám někdy něco podobného? Nemusíte být konkrétní. Máte s tím osobní zkušenost, nebo se tyhle situace hrají spíš z hereckého rejstříku?
Přiznám se, nevím, jestli to musí být nutně podloženo vlastní zkušeností. Možná stačí fantazie. Ale že bych byl v životě postavený před „buď, nebo“ situací jako on… Zaplaťpánbůh ne. Samozřejmě jsem se dostal do situací, kdy jsem se musel rozhodovat, a princip je podobný – čelíte křivému obvinění, pomluvě nebo něčemu podobnému. Ale pak je to hodně individuální. Každý má svou hranici, svůj mantinel někde jinde. Ale když je překročen, musíte s tím něco udělat. Pokud se nepostavíte, přijde doba, kdy si to budete hrozně vyčítat a bude vás to sžírat.

Můžeme být konkrétnější?
V mém případě to bylo při sporu s jedním vydavatelstvím. Šlo to po malých krůčcích – pořád si říkáte „tak dobře, tak si piš, když tě to baví“, ale jednoho dne to zašlo už moc daleko. Říkal jsem si: „Když teď nic neudělám, budu si to vyčítat po zbytek života.“ Tak jsem na ně podal žalobu. Nebylo to jenom kvůli tomu, co napsali, ale i kvůli sobě samotnému.“

Stává se vám někdy v životě, že sáhnete po hře vabank – „buď, nebo“ – i v malých věcech? Někteří lidé to hodně promýšlejí, jiní prostě řeknou: risknu to.
U mne je to hodně dané věkem. Dřív člověk tyhle hry „panna, nebo orel“ hrával docela často – když jste mladý, říkáte si: „Tohle neznám, jdu do toho.“ Buď, nebo. S přibývajícími léty se ale umoudříte. Už víte, jak věci dopadnou, nechcete zbytečně riskovat. Spíš chcete klid a pohodu. Dneska, když si po představení zapnu mobil, řeknu si: „Super, nikdo mi nevolal, je to dobrý.“ Takže občas zariskuji, ale ne tak, aby to mělo fatální následky.

Našlo by se ve vašem životě něco, u čeho byste si mohl trošku postesknout, že jste nezkusil?
Takhle… Upřímně, nic mě nenapadá. Když se nad tím zamyslím, věci se dějí tak, jak se dějí. Kdybych se pustil do něčeho, do čeho jsem se nepustil, asi by mě život nezavedl tam, kde jsem dnes. Musím říct, že jsem docela spokojený, jak jsem životem proplouval, jak jsem žil a fungoval.

Držme se vaší postavy Harta. Ta se po křivdách, které utrpěla, vrací, aby dokázala, že za nic nemůže. Vrací se do prostředí, kde ji notoricky znají. Je podle vás těžké jít s takovým „cejchem“ mezi lidi, kteří vás znají, a snažit se dokázat, že neexistuje?
Myslím, že je to nutné. Pokud se rozhodnete obhájit, je logické jít tam, kde vás znají. Cizím lidem můžete vykládat, co chcete, ale nepřesvědčíte je. Čím víc se snažíte cizí lidi přesvědčit, tím méně vám věří. Naproti tomu u lidí, kteří vás znají – jaký jste, jaký jste byl, jak fungujete – tam je šance se obhájit. Myslím, že právě v takovém prostředí má postava šanci dokázat svou pravdu.

Zároveň to ale může být velké zklamání. Když lidé, kteří vás znají, uvěří nějaké lži, úplně se otočí. Stalo se vám někdy, že tam, kde byste čekal podporu, byste musel bojovat za pravdu?
Přiznám se, že ne. Nic takového se mi fakt nestalo. Možná si lidi o mně něco mysleli, ale neřekli mi to do očí, nevím… Ale aby mi někdo řekl: „Hele, nevěřím ti, ty budeš pěknej hajzlík,“ tak to se mi opravdu nestalo.

Ve filmech a seriálech se to zpravidla dobře vyřeší. Pravda zvítězí. Věříte tomu, že i v životě věci mají šťastný konec?
Nemůžu říct, že bych byl až takový optimista, abych si myslel, že všechno dopadne dobře. Ale vím, že věci dopadnou, jak dopadnout mají. Jestli je to dobře, nebo špatně, to nevím. Kdybychom dopředu věděli, že všechno dopadne dobře, tak o co bychom vlastně bojovali?

Vám ten Hart přinesl pár nevšedních scén. Točil jste ve vězení, proletěl se vrtulníkem, prožil jste den na operačním sále. Byly to podle vás chvíle, kdy fungoval adrenalin?
V reálném životě by to asi byl zážitek. Ale natáčení je tak rychlé, že než si stihnete uvědomit, že letíte vrtulníkem, už zase sedíte na zemi a přejíždíte někam jinam. Než si stačíte ten pocit vychutnat, je prakticky pryč. Říkáte si: To je škoda. Mohl jsem ten záběr schválně kazit, aby se musel opakovat a ten zážitek se prodloužil.

To zní, jako byste adrenalin měl rád…
Úměrně věku. Teď už ho nevyhledávám. Ta doba je pryč.

Takže nějaký bungee jumping ale proběhl…?
To jo, ale že bych z toho měl nějaký extra pocit… Ovšem musím uznat, že jednou jedinkrát jsem zažil zvláštní pocit, kterého jsem se pak nemohl zbavit. A to bylo při natáčení s Vítkem Olmerem, kdy jsem měl projít přes rozžhavené uhlí. Myslel jsem si, že to bude nějaký trik, že za mnou někdo přijde a sdělí mi nějaký fígl, jak to přejít. Ale nic takového se nestalo. Jediná rada, kterou jsem dostal, byla, abych se koukal nahoru a představoval si, že jdu bosý sněhem. Moc se mi nechtělo, ale pak jsem si řekl, že to zkusím. Prošel jsem skoro celé uhlí, až na konci jsem udělal chybu. Myslel jsem, že už je konec. Podíval jsem se dolů a zjistil jsem, že je přede mnou ještě asi metr žhavého uhlí.

Prošel jste rozžhaveným uhlím prakticky bez zranění?!
Jednu nohu jsem si trochu spálil, nic dramatického. Ale potom, co to tělo vydávalo! Sedl jsem do auta, jel jsem domů a měl jsem pocit, jako bych byl nastřelený něčím zvláštním. Nemohl jsem usnout, pořád jsem nad tím přemýšlel, a byl jsem někde úplně jinde. Tak to je asi největší adrenalinový zážitek, který se mi vybavuje.

Díky Nočnímu operatérovi jste se sice nenaučil chodit po uhlících, ale prý vás naučili mýt si ruce. Co je na tom pravdy?
Učili mě mýt si ruce jako lékař. Když jsme točili scénu operace, byla na place sestra, která asistuje na sále, a pokud si dobře pamatuju, byla tam i sestra, která byla u toho skutečného případu, o kterém seriál mimo jiné vypráví. Byl to případ, kdy lékař půl hodiny pumpoval pacientovi srdce ve svých rukou. Ta sálová sestra na nás dohlížela, aby všechno vypadalo tak, jak má. Přišel jsem na scénu, opláchl ruce a najednou slyším: „Ježišmarjá, ne, to ne!“ A ta chudák sestřička na mě koukala úplně zděšeně. A pak mi řekla: „Pane Vaculíku, tohle nebyl chirurg, co si jde umýt ruce. Takhle si ruce myje automechanik, když opraví karburátor.“ Vysvětlila mi, že mytí rukou je v podstatě rituál, který má přesně daný postup a svůj význam. Vždycky jsem se smál, když jsem viděl, jak chirurgové chodí s těma rukama nahoře, jako kačeři… A až tehdy jsem pochopil proč. Napodruhé už se na to prý dalo dívat, říkala.

To asi chce nějakou zkušenost. Jak jste pak prováděl tu přímou masáž srdce…?
U toho stál pan doktor Horn. Ten samý lékař, který před pár lety provedl onu přímou masáž srdce, která byla motivem pro tento seriál. Pamatuji si, že mi říkal, abych masáž dělal pomaleji, ne tak silně, protože mým stylem bych pacientovi to srdce úplně rozdrtil.

Jaké to vlastně je – hrát takhle vážnou scénu, kde jde o život, a přitom máte před sebou figurínu? Dá se od toho oprostit? Koho tam vlastně vidíte?
No, zaplaťpánbůh, že tam ležela figurína. (smích) Ta operace byla samozřejmě jako, ale skalpely byly pravé. S kolegou Jirkou Havelkou jsme zjistili, že jsou zatraceně ostré.

Který z vás to zjistil rychleji, tedy na vlastní kůži?
Myslím, že Jirka. Do maskérské krve přidal i svou vlastní.

Teď se ale úplně nabízí obligátní otázka, jestli jste i vy dal do své figury něco ze sebe?
Vždycky dáte. I když se snažíte hrát úplně jinou postavu, i když vás úplně změní, vždycky tam kus sebe necháte. Myslím, že to ani jinak nejde. Proto pak vzniká i takové to úskalí u herců, kteří hodně točí – že už není kde brát, aby byl člověk pokaždé jiný. Vzniká tím vizuální stereotyp, kdy snadno někdo řekne: „No jo, ten a ten je pořád stejnej, přejde z jedný role do druhý, a furt je to on.“ Ale ono to tak prostě je, není kde pořád brát. Já naštěstí tolik netočím.

A může to být i tak, že se o to snažíte vědomě? Že třeba režisérovi řeknete: „Hele, já bych to udělal jinak.“ Jste ten typ herce?
Když jsem točil v sedmnácti s Kachyňou, tak mě ani nenapadlo něco nabízet. Čekal jsem, co mi řekne, a pak jsem se to pokusil splnit. Věděl jsem, že o mé roli ví stokrát víc než já. Dneska se vám občas stane – naštěstí ne až tak často – že přijdete na plac a zjistíte, že vy o tom víte víc než ten režisér. A to je deprimující. Potřebuji vidět, že má režisér jasnou představu, a potřebuji zpětnou vazbu.

Tady jste byli na diskuzi dokonce tři. Autorky, sestry Bártů, pracují v tandemu. Společně ale netočíte poprvé. Jakou mezi sebou máte chemii?
Potkali jsme se už na Temném kraji a myslím, že ten klíč je jednoduchý – máme se rádi jako lidi.

A není to někdy kontraproduktivní? Když se máte rádi, řeknete jim třeba, že byste něco udělal jinak?
Právě naopak. Myslím, že si s nimi můžu říct daleko víc než s někým jiným. Když jsme spolu točili poprvé, měl jsem velký problém poznat, která je která. Dneska mi to přijde úplně nepochopitelné, protože mi připadají úplně jiné. Ale tehdy jsem je fakt nerozeznal. A říkal jsem si, jak je to nefér – přijde jedna, něco vám vysvětluje, pak odběhne, přijde druhá a pokračuje, jako by se nechumelilo. A vy nevíte, jestli je to ta samá, nebo ne.

To slibuje zajímavé situace na place…
Ano. Když už jsem je začal rozeznávat, měl jsem takovou obranu – přišla jedna a říká: „Hele, tohle je obraz, kde se poprvé dozvíš to a to.“ A já: „Teď tu byla ségra a říkala něco úplně jinýho. Tak si to holky vyříkejte mezi sebou, a pak za mnou přijďte.“ No, trochu jsem je pozlobil, ale v dobrém. A právě, protože se máme rádi, můžeme si tohle dovolit. Je to vlastně hrozně osvobozující. A já navíc nejsem ten typ, co by na place dvanáct nebo čtrnáct hodin držel napětí a byl pořád v koncentraci. Já prostě potřebuju vypnout, dělat trochu kraviny, odlehčit to. Jinak bych to nevydržel.

Co je pro vás ještě důležité, aby se vám na place dobře pracovalo?
Základem jsou lidé. Ti, s kterýma tam jste – před kamerou i za ní. V mém věku je to vlastně důležitější než scénář. Protože je to kus života, který s těmi lidmi trávíte. A záleží na tom, s kým. Pak je důležité i téma, samozřejmě. A teď třetí věc – čas. A v tomto ohledu se natáčení, myslím obecně, dostalo do slepé uličky. Musím říct, že mě to pomalu přestává bavit.

Jak to myslíte?
Tyhle tři aspekty – lidi, téma a čas – by měly být v rovnováze. Ale mám pocit, že ideální už to asi nikdy nebude. Od chvíle, kdy se přešlo na digitál, se to všechno strašně zrychlilo. Bohužel čím jsem starší, tím, víc to srovnávám. Začal jsem točit v sedmnácti. Dřív jsme točili film 45 dní. Dnes někdo natočí film třeba i za šestnáct dní. Tak to už radši odmítnu. Protože to se podle mě prostě nedá udělat dobře.

A když je tohle dnešní trend – co s tím? Co vy konkrétně uděláte?
Hraju divadlo.

Vy si to můžete dovolit říct. Když má herec dobré podmínky pro práci, co potom dělá herce dobrým hercem?
Ježiš… To, kdybych věděl!

Čtyřdílnou minisérii Noční operatér sleduje od 14. 11. každý pátek na prima+.

Zdroj a foto: TV Prima