Tojesenzace.cz

Tak trochu bulvární web nejen o českých celebritách, ale i o všech radostech, které život nabízí – lásce, jídle či cestování!

Ze života

Generace Z: Poruchy příjmu potravy

Závažné poruchy příjmu potravy, které ohrožují generaci Z, sice existovaly už předtím, jen se zkrátka o nich tolik nemluvilo. Proč a jak ohrožují dospívající a jak se léčí?

Poruchy příjmu potravy (zkratka PPP) jsou duševní poruchy spojené s neschopností přijímat potravu v přiměřeném množství. Úzce souvisejí s nevhodným vnímáním vlastního těla. Nejčastěji se v tomto kontextu hovoří o mentální anorexii a bulimii.

Anorexie je fascinující porucha. Dobrou zprávou je, že se týká malého procenta populace. Jde pouze o 1–2 % lidí. Jako u většiny závislostí, např. u alkoholismu, kdy si alkoholici nikdy neříkají, že jsou vyléčení, ale že jsou abstinující, je to s anorexií podobně. Člověk se z ní tedy nevyléčí; je to něco, co existuje stále jako strašák někde v pozadí. To, že se o anorexii dnes tolik nemluví, ale neznamená, že zmizela. Což potvrzuje i odbornice, psycholožka Olga Plíčková: „Nejznámější je mentální anorexie, která se vyznačuje tím, že člověk nejí, a to až tak, že ho to ohrožuje na životě. Další známou PPP je bulimie a méně známé, které se ale také hodně objevují, jsou například závislost na zdravém stravování, takzvaná orthorexie, anebo body-dysmorfismus neboli strach, utkvělá představa, že mé tělo má nějaký nedostatek, dysmorfii, na kterou se daná osoba soustředí. Dysmorfie se častěji týká mužů, kteří řeší svalovou hmotu. Můžou obsedantně a nutkavě chodit do fitness center, měřit si podkožní tuk, stravovat se dietou bohatou na proteiny a podobně. V podstatě mají ale všechny poruchy příjmu potravy jedno společné – nutí nemocného, aby se jeho život točil kolem jídla. Jednou je ho málo, jindy moc, příště s malým množstvím proteinů… Variant je nespočet. Varuji předem: Tím, jak se hodně mluví o zdravém životním stylu, do kterého zdravé stravování patří, se může stát, že péči o jídelníček lidé vyženou do extrému a stanou se na obsedantní kontrole toho, co jedí, závislými.“

Na internetu se na všech sítích stále častěji předvádí nereálný obraz ženského těla. Dokonce se zdá, že místo toho, aby se ženské vnímání ženského těla připodobnilo tomu mužskému – tedy moc to neřeším, přesunulo se k tomu, jak se vnímají ženy. Tedy výčtu všeho, co mi na sobě vadí. Existují zajímavé studie, které analyzují zobrazení mužského těla ve filmu. A zatímco v 70. a 80. letech byl agent James Bond lehce nadprůměrně osvalený muž, ale jeho tělo bylo dosažitelné, dnes, pokud se podíváme na akční hrdiny třeba z marvelovských sérií, jsou jejich těla nereálná a nedosažitelná. Jenže muži se s tím filmovým vzorem srovnávají, protože jej vidí jako něco, co je mainstreamové. Tím jdou ve stopách žen, které se chtějí podobat modelkám a herečkám. Výsledkem je, že obě pohlaví řeší fakt, že nedosahují imaginárního ideálu krásy, který je zobrazovaný v médiích. Dále vás při vnímání vlastního těla mohou ovlivňovat filtry na sociálních sítích, což je další poměrně zhoubná kapitola. Jen málo influencerů se ukáže bez filtru. Z těch, kteří se věnují kosmetice a lifestylu obecně, pak vůbec žádný.

Jak již bylo zmíněno, nejvážnější poruchou je mentální anorexie. Způsobit může vyhladovění až k smrti. Anorexie je často spojována s perfekcionismem a potřebou mít věci pod kontrolou. A když mám pocit, že nemám nic pod kontrolou, tak se můžu zaměřit na to, že budu mít pod kontrolou své tělo. S anorektičkou se proto pracuje jinak než s bulimičkou, které jde především o úlevu. Přejídání je vlastně emocionální zajídání negativního stresu a prožívání. To navíc doprovází myšlenka, jak z přejídání nepřibrat, což se řeší zvracením. To znamená, že každá z těchto nemocí hraničí s jiným typem jiné duševní poruchy. Některá se blíží úzkosti, některá depresi, závislosti, jiná obsedantně-kompulzivní poruše a podle toho se s nimi také zachází.

Problém je i neustálé hodnocení ženského těla. Znají to političky nebo ženy občansky aktivní. Rodiče navíc neumějí mluvit s dětmi o jídle, lidstvo má pokřivený vztah k tělu a k jídlu. Za krásné považujeme to, co je nedosažitelné. A pozor: body shaming na podporu zdravého životního stylu nefunguje. Neopakujte člověku s nadváhou, že má sportovat nebo zhubnout dietetickými opatřeními. To jen zvyšuje stres a chuť k jídlu – kvůli produkci stresového hormonu kortizolu.

Na školách probíhá iniciativa Moje tělo je moje, která diskutuje s dětmi o tom, jak ony vnímají své tělo. Pořádají se workshopy pro dospělé, pro rodiče, o tom, jak s dětmi o těle mluvit. Naučme se, že tělo patří jen člověku, který v něm přebývá. Ten ale nepotřebuje, abychom ho komentovali. I bez komentářů v nás vzhled vyvolává to nejhorší, možná to i souvisí s našim vnitřním pocitem jakési nepohody a nehodnoty. Odpověď je zkrátka láska a sebeláska. Silnější kamarádi nejsou méněcenní, hubení nejsou hloupější. Není pravidlem, že jen se sixpackem najdete holku. Humor a styl je to, co k sobě lidi přitahuje. Ne velikost 36. Ta zárukou šťastného života rozhodně není.

Chcete vědět víc o tom, jaké starosti řeší dospívající, a hlavně jak? Sledujte reality seriál Escape už od 17. 6. na prima+.

Zdroj a foto: TV Prima

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *