Rozhovor s Esther Bol, autorku hry “Máma”

Vaše hra působí jako velmi autentická zpověď. Přitom se ale není možné ubránit dojmu, že Vám šlo také o zachycení i obecné roviny tématu – o pohled na ženský život a úděl v zemi a době „vymknuté z kloubů“. Je to těžká otázka, ale kdybyste měla svůj pohled na ženskou tématiku zpracovanou ve hře Máma nějak popsat, co byste napsala?

Řekla bych, že pro mě je to hra o lidské bytosti; je to hra o opuštěnosti Bohem – na té nejvíce metaforické úrovni. Komunikaci hlavní hrdinky s její mrtvou matkou lze přirovnat k marné snaze o komunikaci s božskou bytostí, která nás sice opustila, ale stále od nás něco chce. Láska sice stále existuje a je dokonce vzájemná… ale interakce je nulová; a vzájemné porozumění není o moc lepší. Hlavní hrdinka je žena (na začátku dívka) a má specificky ženské problémy. Tím ale nechci říct, že muž nebo chlapec nemá mužské problémy – stejně specifické a stejně závažné. Mohla by existovat podobná hra “Táta”. Ale já bych se nedokázala ponořit tak hluboko do propasti mužské duše, jako jsem se ponořila do té ženské. Ale opravdu bych si přála, aby tato hra pohlaví spíše sjednocovala, než rozdělovala.

Příběh o zemřelé matce, která „komunikuje“ se svou dcerou prostřednictvím dopisů jakoby ze záhrobí, se skutečně stal, anebo jde o ryzí fikci? Mohla byste nějak blíže popsat, jak jste pracovala s autentickými vzpomínkami a zážitky a jak s fikcí?
Psala jsem to už před dost dlouhou dobou a mohu se tedy od toho dostatečně distancovat, abych vám řekla všechno: všechny události kromě matčiny smrti jsou skutečné. Tuhle hlavní kolizi hry (že matka psala dopisy své dceři před tím, než zemřela na rakovinu) jsem „vymyslela“ vlastně mimochodem a nevěděla jsem dlouho, co s ní – připadalo mi to příliš vážné; příliš zodpovědné. Řekla jsem si ale, že musím vyprávět ty nejtěžší příběhy svého života (v té době), abych „byla v souladu“ s touto kolizí, možná abych měla právo o ní psát.

Můžete nám více povědět o vývoji postavy Olji? Které aspekty její postavy byly pro vás nejdůležitější zobrazit?
Tehdy to pro mě bylo opravdu velmi osobní. Cítila jsem se naprosto zlomená depresí, svou zemí, „naučenou bezmocností“ (vlastně ruskou národní nemocí). Byla jsem už sice dospělá a nebyla jsem vůbec infantilní, ale najednou jsem si uvědomila, že jsem vlastně neměla skutečné dětství. A že nechci být dospělá, protože k tomu nemám žádný důvod. Říkám to trochu s nadsázkou, ale tak to je. Dalo by se asi říct, že je to krize třicátníků. Nebo možná krize mé generace – protože naši rodiče čelili změnám, na které nebyli připraveni (?). A my jsme zůstali úplně opuštění a přihlíželi jejich zmatenosti. Jenže… Tenhle obecný pocit může přijít v jakémkoli věku. Že jsme vlastně nestačili prožít jedno z období našeho života a že to je nenapravitelné. Že bychom chtěli být milováni a chráněni, ale jsme strašně sami. Že lidé, kteří by měli být moudřejší než my, jsou ve skutečnosti dětinštější… Olja tohle všechno cítí a je pro ni těžké to překonat. Pokud jde o mě, tak já už vím, že jsou ještě daleko těžší věci… Ale nemohu jí to říct – hra je už napsaná.

Hra Máma působí, jakoby byla napsaná „jedním tahem“, jakoby šlo o autentický proud vzpomínek, pocitů a myšlenek – jako jakési zachycení vnitřních pochodů hlavní postavy. Působí tak velmi autenticky a obnaženě. A zároveň připomíná metodu „automatického psaní“ využívanou např. surrealisty. Mohla byste blíže popsat svoji autorskou metodu? Jak hra Máma vznikala?
Ano, bylo to téměř jako automatické psaní. Původně jsem si totiž myslela, že to bude moje poslední hra a opravdu jsem se chtěla vyzpovídat, zachytit svoje pocity. Až během psaní jsem uviděla strukturu. Je to hra plná krve, ale zároveň je dost strukturovaná.

Kdosi napsal, že v západní Evropě byla a jsou úspěšná vlastně téměř bez výjimky jen díla, která zachycují Rusko jako zemi, ve které je život nesmírně obtížný – anebo jako zemi, ve které žádná absurdita není dost velká na to, aby se zde nemohla stát. Hra Máma do toho v jistém smyslu zapadá, ale její hlavní téma je mnohem obecnější, nikoliv pouze ruské. Do jaké míry by se podle Vás mohla hra Máma odehrávat prakticky kdekoliv?
Pro mě je to otázka. Bohužel vidíte, že problémy Ruska jsou dost univerzální: ohrožují každého – protože Rusko všechny ohrožuje. Nikdy jsem si nemyslela, že tato hra bude mít tak pohnutý život. Spíš jsem se s tím smířila, než že bych z toho měla radost. (Protože, jak jste řekl, je to zpověď a já si myslela, že to bude více intimní.) Ale cítím určitou zodpovědnost za každou hru, a co se týče “Mámy“… hodně lidí mi psalo, že jim pomáhá. Takže se o ni musím postarat. Teď někdy přemýšlím, že bych ji měla přepsat, tak aby byly okolnosti univerzálnější, aby se více odehrávala „nikde“. Ale nejsem si jistá. U tohoto představení jsem byla požádána, abych nic neměnila. Jen jsem trvala na přidání monologu z dneška.

Vaši hru je možné vnímat jako jakési „divadlo vzpomínek“, ve kterém můžeme sledovat nejen vzpomínky jako takové a vyprávění na nich založené, ale do jisté míry i vlastní proces vzpomínání – často dosti bolestivý a trýznivý. Proč je pro Vás proces vzpomínání jako pro dramatičku tak fascinující a důležitý?
Podle mě to je přesně to, co odlišuje monodrama od novely. Hlavnímu hrdinovi se musí něco stát tady a teď. Nemůže jen vzpomínat, musí žít, rozhodovat se, co dál, nechat se spalovat vzpomínkami, měnit se, přemýšlet.

Kdybyste měla nějak charakterizovat svou dramatickou tvorbu v rámci současného ruského dramatu, jak byste ji charakterizovala? Představují Vaše hry součást nějakého širšího divadelního proudu nebo naopak představují spíše ojedinělý typ dramatiky? Má podobný typ performativního a narativního divadla v Rusku tradici?
To je už minulost. Moje hry a moje jméno jsou v Rusku zakázány kvůli mému pro-ukrajinskému postoji. Jsem tam teď prokletá. Když jsem začínala, dokumentární divadlo a snaha zabývat se zkušenostmi neprivilegovaných – těch, kteří nemají platformu, aby se mohli vyjádřit, bylo v kurzu. Patřila jsem k Petrohradské škole, k těm, kteří analyzují reflexivního hrdinu. Bylo to považováno za velmi staromódní a vyznívalo to nepatřičně. Svým způsobem byla „Máma“ také výkřikem proti těmto tendencím. Výkřikem o tom, že i někdo, kdo není na dně společenského žebříčku, se může také trápit a může být zajímavý. Za deset let se situace změnila. Ale to už je minulost. Teď tam inscenují pro-válečná představení. Samozřejmě, že někde na menších scénách se ještě najdou „partyzáni“… ale to jsou výjimky.

Inspirovala Vás k napsání hry Máma nějaká jiná díla: měla jste nějaké inspirační zdroje v dílech jiných autorů? Ovlivnilo Vás konkrétní dílo jiného autora? Jaký autor (dramatik) Vás nejvíce ve Vaší tvorbě ovlivnil? Máte nějaký literární nebo divadelní vzor?
Napadá mě Sarah Kane, ale to až když se nad tím zamýšlím dodatečně. Nenapodobovala jsem ji. Vím, že na semináři o této hře jeden student řekl, že stejně jako v Hamletovi přichází k hrdince její zemřelý rodič. To mi přišlo přiléhavé a vtipné.

Měla jste se svojí tvorbou jednoznačně vyhraněnou proti Putinovu totalitaristickému Rusku v době svého pobytu ve vlasti nějaké politické problémy?
Byla jsem na problémy připravena, ale žádné jsem neměla. Po začátku ruské invaze jsem si s hrůzou uvědomila, že předtím umožňovali dělat moderní a poměrně provokativní divadlo, protože jim vyhovovalo jako zástěrka, jako paraván, alibi. Sloužili jsme jako paraván, a to je strašné.

Pro pražskou inscenaci hry Máma jste připsala novou autorskou vsuvku, ve které se vyjadřujete ke svému vnímání Putinovy válečné agrese na Ukrajině. Jak jste v první chvíli reagovala na nápad hru Máma takto aktualizovat?
To byla, dalo by se říci, moje podmínka. Nejde o nahodilost, ale je to výraz mého vztahu k hrdince hry, dokonce můj pokus s ní mluvit. Ona neví, co ji bude trápit za 8 let. Ale já ano.

Jak se vlastně žije Rusům, kteří nesouhlasí s Putinovým současným režimem, doma v Rusku, a jak v zahraničí? Vnímáte „ruskou diasporu“ na západě jako jasně protiputinovsky naladěnou, nebo je to složitější? 
Vidím řadu lidí, kteří žijí v Evropě a podporují Putina. Podle mě je to hrozné a nemělo by to tak být. Demokracie je křehká věc a samozřejmě je skvělé, že každý může mít svůj vlastní názor, ale probíhá válka. V Rusku každý den v televizi říkají, že Evropa je nepřítel a jak by bylo skvělé na ni konečně zaútočit. Je to sice demagogie, ale přesto. Mně se zdá, že úřady by měly být přísnější vůči těm, kteří podporují nepřítele, žijí-li zde, a možná pohostinnější vůči těm, kteří vše opustili a odešli, a kteří sdílejí evropské hodnoty. Je to čistě racionální. Můžeme tu pracovat a být užiteční.

Znáte nějaká díla českých autorů? Zaujalo Vás některé z nich?
Mám opravdu velmi ráda Milana Kunderu. Nedávno jsem znovu četla „Nesnesitelnou lehkost bytí“ ve francouzštině (byla samozřejmě napsaná v češtině, ale žiji ve Francii a učím se jazyk, takže se snažím číst knihy ve francouzštině). Pocítila jsem takovou solidaritu s hrdinou a autorem, s tím pocitem úzkosti, destrukce, zdeptáním dobou… A taky samozřejmě Kafka a Vítězslav Nezval. Děkuji za otázku, musím v budoucnu více hledat.

Otázky pokládal Ladislav Stýblo, rozhovor přeložila Adriena Kubicová, foto: archiv Esther Bol