Od Evy Pilarové po Marka Ztraceného od Martina Hrdinky

Více než sedmihodinová audiokniha Slavíci je kronikou naší nejstarší ankety hudební popularity. Sestavil a namluvil ji oblíbený moderátor Martin Hrdinka, jenž chce, aby si při jejím poslechu lidé představili vlastní život, který jim hudba ilustrovala. „Představuju si, jak někdo jede v autě a poslouchá kapitolu s rokem svého narození,“ říká.

Jak bylo to nahrávání náročné?
Hodně. Jsem diskžokej a moderátor, ne herec. Nejsem zvyklý mluvit takhle dlouho v kuse. Samozřejmě se musely uhlídat všechny údaje, aby byly pravdivé. Tak aby to mělo spád, ale zas to nebylo moc rychlé. Přece jenom audiokniha je něco jiného, než když člověk mluví v rádiu. A těch výsledných sedm hodin a osmnáct minut asi nikdo nedá celé, spíš si bude vybírat kapitoly, které ho budou zajímat. Ale tak na cestu do Chorvatska by to bylo.

Vy jste v mládí chtěl studovat archeologii a tady se vám to svým způsobem splnilo. Jak hluboko do archivů jste musel „zahrabat“?
Měl jsem část rodiny v Jincích, kde byla naleziště zkamenělých artefaktů. Vždycky v létě jsme s klukama kladívkama klepali do skály, měl jsem poměrně velkého trilobita, ale ztratil jsem ho. Práce na audioknize vyplývala ze dvou mých rozhlasových seriálů – Klec plná Slavíků a Slavíci v krabici. Proto jsme zůstali u prostého názvu Slavíci, protože tím je řečeno vše. Lidé té anketě tak říkají. A skutečně to byla trochu badatelská, archeologická činnost. Ta šedesátiletá dráha Slavíků zasahuje vlastně každého. I když je mu třeba deset. Takže jsem dramaturgyni Denisu Štěpánkovou poslal do Národní knihovny, tam našla všechna vydání Mladých světů od roku 1962, všechno to nafotila a začali jsme pracovat na té historii.

Jak moc jste si tu historii pamatoval bez náhledu do starých časopisů?
První ročník si nepamatuju, to jsem ještě nežil, ale o to byl pro mě zajímavější. Třeba v roce 1972 jsem už muziku vnímal a fakt se mi některé věci začaly vybavovat. Zároveň se posluchačům promítne vše, co se dělo u nás i v zahraničí, protože jsem audioknihu koncipoval tak, že ve třiapadesáti kapitolách k jednotlivým ročníkům zmiňuju, kdo byl zrovna prezident ve Spojených státech, kdo byl papežem, kdo letěl do vesmíru… Poslední kapitola je pak jakousi rekapitulací a je tam žebříček vytvořený ze všech ročníků Slavíka. Dozvíte se, kdo je nejpopulárnější zpěvák, zpěvačka a skupina v historii. Myslím, že zpěváka si tipneme, ale je to daleko zajímavější.

Je něco, co vás při tom výzkumu hodně zaujalo?
Z mého pohledu – narodil jsem se v roce 1966 – to je jiné než z perspektivy někoho narozeného v roce 1978 nebo 2003. O některých zahraničních událostech jsme my tady fakt nevěděli. Někdy se to hodně zajímavě propojuje.

Ke každému ročníku je přiřazený jeden dobový hit. Píseň roku však byla vyhlašovaná jen v prvních letech Zlatého slavíka. Podle jakého klíče jste vybíral ty další?
Chtěli jsme, aby každý ročník měl nějakou svou píseň. Prvních sedm jich mělo i svůj hit roku, pro který lidi hlasovali. A dál jsme se snažili zahrnout celé portfolio naší populární hudby – od Evy Pilarové, přes Lunetic až po Marka Ztraceného nebo Mirai. Ne vždy je to absolutní hit roku, ale je to jeden z hitů, který k danému roku patří.

Jak vnímáte to rozpětí, které Slavíci za šest desetiletí mají? Otevřu booklet a skoro vedle sebe jsou Petr Novák a Kabát…
Nenašel jsem na světě jinou takhle rozsáhlou anketu popularity a už jenom kolik jmen se objevuje ve výsledcích, to je neskutečné množství. Já jsem přestal počítat asi u dvou set padesáti. Vítězové, to je taková elitní slavičí voliéra. Ale pak jsou hudebníci, kteří se v anketě objevili jen jednou mezi padesáti nejpopulárnějšími. To je hodně jednorázové, ale pořád to něco vypovídá. Logicky z toho vyplývá, že vítězí ten, kdo pobaví. Populární hudba je zábava a tehdy lidi bavil někdo a dneska zase někdo jiný. Víc za tím nehledejme.

Jak jste se vypořádal s tím, že některé normalizační ročníky ankety byly cenzurované?
Já vlastně ani nevím, jestli některé z nich byly čisté, nebo byly „cinklé“ všechny…

Všechny ne, ale někdy bylo zveřejněných jenom prvních pět, šest míst nebo jen první trojice, některá místa byla navíc sdílená. Takže se pak těžko říká, že „Helena Vondráčková od roku 1965 nevypadla z první dvacítky“. Jenže ve výsledcích to nejde vždy ověřit. Logicky to tak asi je, ale blbě se to říká, takže je lepší to vynechat. Což je škoda.

Překvapilo vás ve starých výsledcích něco?
Jasně, v každém ročníku bylo něco. Někdy tam jsou prostě úsměvné chyby. Když se poprvé umístila slovenská zpěvačka Beáta Dubasová, tak je uvedená pod jménem Bubasová. Tím pádem je ve výsledcích jakoby dvakrát. Nebo třeba Marika Gombitová je tam poprvé pod svým vlastním jménem Mária. A to mě jako Čecha nikdy nenapadlo, že ona není Marika.

 

V jednom rozhovoru jste říkal, že „ne všichni tam chtěli být“ a mluvil jste o vámi vybraných písních. Znamená to, že někteří autoři nebo interpreti se cukali?
Ano, protože nevěděli, o co jde. Takže jsme některým museli vysvětlit, o jaký jde projekt, a že když je zlatým slavíkem, tak by tam ta píseň měla být.

Taky jste říkal, že Slavíci nevyjdou jako tištěná kniha. To platí?
Původně ta myšlenka samozřejmě byla, ale zjistil jsem, že by to muselo být ohromně výpravné. A já nejsem ten, kdo by chtěl týdny sedět a vybírat fotky z historie a současnosti. Mně stačilo tohle, a to jsem ani osobně nemusel do archivu. Takže to není v plánu. Ale třeba mě někdo přemluví, že se toho ujme. Byla by to pěkná encyklopedie do knihovny.

Co byste rád, aby si posluchač z audioknihy Slavíci odnesl?
Aby viděl svůj život. Představuju si, jak někdo jede v autě a poslouchá kapitolu s rokem svého narození.

On je to vlastně soundtrack našich životů. A asi i u lidí, co ten pop nevyhledávali…
No jasně, to je ostatně i můj případ. Já jsem poslouchal úplně jinou muziku – Kiss, Slade, Sweet, Black Sabbath… Ale k tomu byla tahle anketa týkající se nejpopulárnějších lidí, kteří byli v televizi a rádiu, tak mě to taky zajímalo. Ve škole jsme si dokonce dělali vlastního Slavíka. Pamatuju si, že spolužák neustále hlasoval pro Ladislava Vodičku. Z jeho strany to byla recese a bojkot, psal ho i mezi zpěvačky. Já hlasoval pro Katapult, Václava Neckáře a myslím, že pro Petru Janů.

Hezký výběr!
Mě fascinoval Ota Petřina. V Obecním domě jsem viděl jeho a Neckářovo Planetárium, což byl velký zážitek. Potom jsem začal vyhledávat, co se děje kolem kapely Bacily a co dalšího udělal Petřina. Díky tomu jsem objevil i Petru Janů. Na Planetáriu jsem mimochodem byl s Michaelem Viktoříkem a úplně nás dostal kouř, co se plazil po pódiu, do toho barevná světla a jejich tanec. Ta muzika byla podle mě tehdy naprosto převratná. A Václav Neckář mimochodem patří k rekordmanům Slavíka. Byl první, kdo šel z nuly rovnou na stupně vítězů a na nich stál celkem 14x..

Zdroj a foto: Suprahon