Katka Koščová přesvědčila fanoušky křehkou hudbou, která vás chytí za srdce

Tvář zpěvačky Kateřiny Koščové vám určitě není neznámá. Do světa šoubiznisu vstoupila velkolepě prostřednictvím talentové show. Popový mainstream však nebylo, čím se chtěla prezentovat. Své místo nalezla v křehkých melodiích, které vás společně s textem chytí za srdce a nutí vás o nich ještě chvíli popřemýšlet.

Pamatujete si ještě “gaučaňu” z první série slovenské Superstar? Katka přišla do této soutěže bez velkých očekávání. Nebyla detailně vystajlovaná jako někteří její kolegové, ale divákům nabídla něco jiného, čím je dokázala přesvědčit. Od začátku si je podmanila svou upřímností, spontánností a srdcem na dlani. V kombinaci s perfektními pěveckými výkony  to vyvrcholilo celkovým vítězstvím v nejsledovanější pěvecké soutěži v novodobé sloevnské televizní historii.

Jelikož Superstar v roce 2005 byla první velkou talentovou show na Slovensku, kolem Koščové ihned po jejím skončení se všechno točilo v šíleném tempu. Do dvou měsíců vydala jako vítězka album Ešte sa nepoznáme. Představila se na něm příjemnými popovými písněmi, které jí nebyly až tak blízké. Ve stejném roce zakončila svůj triumfální vstup na hudební scénu ziskem Zlatého Slavíka.

Katka se začala více profilovat směrem k folkové až jazzové hudby. Album Naboso bylo první vlaštovkou toho, co fanoušci mohou ve skutečnosti očekávat od její tvorby. Velké sály vyměnila za klubovou scénu, kde její skladby dostali úplně jiný rozměr. Citlivá hudba se prolínala mezi diváky a Koščové zhudebněné příběhy najednou dokázaly i oni procítit zcela novým a nečekaným způsobem. Od tohoto momentu bylo jasné, jak bude pokračovat její další kariéra.

Zlomový moment nastal před sedmnácti lety. Katka tehdy hrála s kapelou složenou z několika hudebníků. Mezi nimi byl i její švagr Martin Husovský, lídr skupiny Komajota. Ten však musel kvůli pracovní zaneprázdněnosti Koščovou opustit a jako náhradu jí nabídl mladého muzikanta Daniela Špinera. Od prvního momentu mezi nimi proběhlo hudební jiskření jako předurčené pro velkou kariéru. Z chytrého pianisty se časem stal Katčin dvorní spolupracovník. Od té doby pravidelně pracují na nových skladbách a staly se dobrými přáteli i v soukromí. Toto krásné propojení se prolíná i do jejich muziky a koncertů s nenapodobitelnou atmosférou. „Máme nestandardní vztah. Ale zároveň, když jsme otevření v běžném životě, jsme otevření i hudebně. Když Katka zpívá své intimní nebo i tíživé texty, tak nemá problém mi je nejprve ukázat. Kdybychom neměli blízký vztah, tak by se ta bariéra nedala překonat,“ řekl Dano Špiner.

V roce 2023 vydali album Krehkosť, které vzniklo nestandardním způsobem. Nahrávali ho ve srubu pod Vysokými Tatrami, kde přišli bez předchozích příprav. Chtěli tak zachytit autenticitu hudbu i s ostatními zvuky v okolí. Kvůli tomu jednotlivé skladby ve výsledné podobě velmi technicky neupravovaly. Ve dvou skladbách hostuje český zpěvák a herec Ondřej Ruml, se kterým se Katka zná ještě z projektu textaře a producenta Michala Horáčka “Český kalendář”. Kvalitu alba Krehkosť potvrzuje i nedávné ocenění odborné poroty Cen kultovního slovenského Rádia FM Rádiohlavy (Radio_Head Awards) roku 2023 v kategorii nejlepší folkové album. Na vystoupeních stojí na pódiu vždy jen oni dva. Katka a Dano tak nabízejí divákům koktejl jejich vlastních pocitů a intimní zpovědi, kterým dokážou lépe zapůsobit i na své fanoušky. Během písní se smějí, pláčou, dobírají se a dotýkají se tak srdcí ostatních přítomných. „Tohle je můj nejoblíbenější způsob hraní, takhle ve dvou. Mám pocit, že tehdy vychází to nejlepší z nás obou. Nejuvolněnější, nejsvobodnější,“ řekla Katka Koščová.

Katka Koščová: Na koncertech si popláčeme, ale se i zasmějeme. Na novém albu jsme v tichu předali poselství
Zpěvačka Katarína Koščová vstoupila na hudební scénu díky první řadě slovenské Superstar. Její hudba se však s lety zcela proměnila a dnes se věnuje skládání melodií a citlivých písní s hlubokými sděleními. Nové album nahrávala tradičně ve společnosti klavíristy Daniela Špinera, se kterým tvoří a vystupuje již sedmnáct let. Skládali ho nezvykle, bez příprav a v jedinečném prostředí.

Katko, Dano, jak se máte? Jak jste zahájili rok 2024? Co je nového?
Katka: Úplně nejnovější novinkou je, že náš poslední album Krehkosť získal před pár dny cenu Rádio Hlavy v kategorii folk. Možná to v souvislosti s naší hudbou zní bizarně, ale již dříve jsem uvažovala nad tím, že folk je vnímán jako intimní písničkářství, a tam určitě patříme. Také jedna má známá řekla, že folk je i vyprávění příběhů, což my dva určitě děláme. Velice se těším, že jsme vůbec byli součástí tohoto předávání cen. A velice si vážím, že nás ocenila odborná porota, protože někdy ohlasy lidu nemusí být až tak objektivní. Navíc je to naše společné dílo, což je velmi krásná věc.
Daniel: Zároveň když si představím, že v této folkové kategorii jsou lidé jako Bob Dylan nebo Joni Mitchell.

Katka: Každopádně to je pro mě velká čest být v takové kategorii.

Album vyšel na podzim minulého roku. Nahrávali ste ho v srubu pod Tatrami. Dokonce ste se na něj příliš nepřipravovali a vznikal organicky. Jak tedy vzniká album, na který se nikdo nepřipravuje?
Daniel: Existuje možná i druhá stránka pohledu, že se extrémně připravuješ na album, tak se člověk může dostat do slepé uličky. A ta slepá ulička může být taková, že zrazu máš pocit, že jsi extrémně připravená. Přijdeš do studia a zrazu nebudeš vědět, co teď. Nevíš zpívat, neintonuješ, nejde ti nápad, není tam emoce. Takže my jsme to poňali přesně opačně. Naladili jsme se do stavu pokoje, odpojili jsme se od okolního světa, vypnuli jsme telefony. Nechali jsme v tom pokoji a tichu jít to, co půjde. Jen jsme se dívali, občas to korigovali a hned jsme si to i nahrávali. A tak jsme v tom srubu strávili dvakrát několik dní. Poprvé jsme tam šli s tím, že to zkusíme. Já jsem začal něco hrát, Katka začala vyprávět, něco psát. Udělali jsme si náčrt tohoto našeho prvního setkání. Ten tak zrál, poléval se, dopisoval a postupně se ním procházelo.

Katka: Na té první tvorbě jsme tam byli jen tři dny. Původně jsme plánovali, že v srubu zůstaneme šest dní. Ale do toho přišly nějaké rodinné záležitosti, tak jsme to museli ukončit dříve. Během léta jsem ještě dopisovala texty. V září, kdy jsme měli pocit, že je to už hotové, jsme se tam šli znovu zavřít na pět dní. Dohromady jsme tam tedy byli osm dní, což je poměrně krátká doba na to, že z toho vznikne album. Na jeho komponování a nahrávání. Byli jsme celkem rychlí a dopadlo to celkem dobře.

Daniel: Tak rychlí… Já jsem se snažil být naprosto pomalý. No do Tater jsme šli s tím, že tam přijdeme na tři dny a když to nevyjde, tak se budeme na sebe tři dny dívat. No nakonec za první tři dny vzniklo 14 demo verzí písní, což je super číslo. Ve finále máme na albu 13 z těchto skladeb. Byla to tedy taková jemná meditační práce v tichu pod Tatrami, s dobrým vzduchem, kde jsem se koupal v potoku, který tam teče. Na albu a jeho tvorbě se podle mě odrazilo i našich 17 společných let a 1400 koncertů. To v tom vztahu něco udělá.

Co ještě ovlivnilo jeho tvorbu?
Katka: Myslím, že i má kuchyně udělala hodně. (smích)
Daniel: Ano, vařila jsi velmi dobře, jsi velmi dobrá kuchařka. Udělali jsme si tedy takový experiment, protože doposud jsme všechna alba nahrávali tak, že jsme se snažili něco připravit a potom přijít v určený čas do studia. Tam jsme si řekli, že tři-dva-jedna a teď to musíme nahrát. Na to vždy působí hodně faktorů, nálad. Tentokrát jsme to všechno vypustili. Rozložil jsem své studio a tak jsme nahrávali. Album je tedy nahráno tak, jak se říká, že vy to umíte zazpívat i nahlas, ale dokážete to říct i v tichu. A to se mi líbilo, říct ten odkaz v tichu.

Katka: Já jsem si uvědomila, že mě velmi obtěžuje, jak zpívám na nahrávkách ze studia. Neumím se poslouchat, vždy mi něco vadí, jak frázuji že tam není ten pocit, který jsem do toho chtěla dát. A s tímto albem mám poprvé pocit, že v mém zpěvu je takový klid. Že do toho netlačím, že jsem to nahrála pokrčená na gauči, tak jako teď sedím. Dosud jsem nikdy nenahrávala album v sedě. Vždy jsem stála, protože tehdy se lépe dýchá, tak to dělají profesionálové. Ale teď jsem to navzdory tomu nahrála v sedě na gauči.

A co vlastně dělal Daniel, zatímco jsi ty seděla na gauči a nechala se unášet zpěvem?
Daniel: Já jsem měl oproti rozložený klavír, byl jsem v pyžamu a stiskl jsem červené tlačítko na nahrávání. Začal jsem hrát a Katka takhle zpívala. Takže se nám podařilo zachytit celou atmosféru. Jsou tam mlaskání, hlahol, létající mouchy, vrzání podlahy a židlí, klepání klavíru, škrábání, otočení stránek. Jednoduše všechno je to pravdivé.

Katka: Chtěli jsme zachytit autentické zvuky. A také to, co se v nás tehdy dělo. Zachytit ten prostor a myslím, že se nám to podařilo. Paradoxně, někomu se zdá tato zvuková estetika hrozná. Jsou lidé, kteří to potřebují celé vyčistit, doladit a upravit. Například můj švagr je hudebník a je z toho hotový, že v písních slyšel mlaskání. Zeptal se mě, jestli to chceme vyčistit, protože to je technická chyba. Ale my s tím úplně v pohodě, tak jsme nechali i takové věci, které někomu vadí. Rozumím ale, že to nemusí sednout každému, ale zároveň je to výrazový prostředek. Uvědomila jsem si, že to při nahrávání potřebuji. Takový klid, nemít pocit, že se na něco tlačí a že to tu přesně dnes musíme dokončit, protože přesně za dva týdny máme objednané studio. I přesto, že třeba nejsi právě ve formě, nemáš náladu nebo ti je špatně. Ale studio už je objednané, jinak bys na to čekala další půlrok. Tak teď v tom byla taková svoboda, že nemusí nic vzniknout, ale i může a díky ní se to celé událo. Jsem za to velmi vděčná a neumím si představit dělat to už jinak.

Daniel: Takže je to album, které se nám podařilo udělat v tichu. Zaznamenali jsme na něm naši pokojnou, i nepokojnou pravdu.

Katka: Někdo to tak moc hezky poznamenal, že ticho je na albu velmi důležitý výrazový prostředek. Když jsme to slyšeli, tak jsme se potěšili, že si to někdo všimnul. Normálně jsem pocítila takovou úlevu, že máme takového posluchače, který to chápe, který tomu rozumí, že ticho je v rámci hudby výrazový prostředek, který chce něco říct. To je velmi vzácné. Úplně úžasné.

Hovořili jste o výrazových prostředcích, které zůstaly na albu a které někteří lidé označují za technickou chybu. To připomíná populární SMR videa s autentickými zvuky, které lidé chtějí slyšet. Jsou v nich zachyceny reálné zvuky, neupravené moderními technologiemi. Dá se to s nimi porovnat? Tvoříme jimi svůj životní příběh, tu pravdu, kterou prožíváme?
Daniel: I toto video by se dalo pomocí moderních technologií upravit tak, že tu místo nás bude sedět Brad Pitt a Angelina Jolie. Budeme mluvit to, co teď říkáme, jenže to není pravda. Výrazové prostředky jsou prostě takové, že pro někoho může být takovéto dýchání, jak jsem udělal já, rušivé, ale je součástí věty. Dalo by se odstranit, ale už by to nesouviselo s odkazem, který se snažím sdělit.

Katka: Mě v souvislosti s tím napadla vzpomínka na duet s Ondřejem Rumlem, který je na albu. Původně jsem ho nazpívala sama, abychom ho Ondrovi mohli poslat, jestli by byl ochotný do toho jít. Nejprve byla tedy tato skladba udělaná pouze ve slovenštině, později jsme do ní přidali český text. Vím, že jsem tu píseň nazpívala o dost hezčí, když jsem ji zpívala sama. Když jsme to nahrávali společně, abychom se oba cítili, tak jsem udělala pár falešných tónů. Ale nechali jsme je tam a je to v pořádku. Protože Ondrův pocit byl tak hezký a společně to tak hezky znělo, že mi ty falešné tóny nevadily. Nechali jsme to tak, protože celkový pocit z písničky byl takový, jaký jsme chtěli

V podstatě se totéž děje i při živých vystoupeních.
Katka: Přesně tak, to se děje i na koncertech. Stane se, že uděláme chybu. Můj hlas může odejít, nebo Dano může zahrát jinou klávesu. Takový je život a my jsme chtěli ten život zachovat i na nahrávce. Zjistila jsem totiž, že mě vždy nejvíce potěšilo, když jsme dělali nějaké živé nahrávky. Tehdy jsem byla nejspokojenější s tím, jak zpívám. Nerozuměla jsem tomu, proč když se slyším z profesionální nahrávky, vypadá to jako uměle a nejsem s tím spokojená, mám z toho až nepříjemnou husí kůži. Teď mám konečně takový pocit, že jsem konečně doma a tam, kde jsem chtěla po těch letech být.

Vraťme se trochu k tvým začátkům, protože to, kam jste se dostali jako dvojice, jako hudebníci, je v absolutním kontrastu s tím, kde jsi začínala jako zpěvačka. Šla jsi do velké televizní soutěže, do zářícího showbyznysu. Kde nastala ta změna? Nebo jsi šla do Superstar s tím, že chceš být velká popová mainstreamová zpěvačka, nebo jsi jen věděla, že chceš být zpěvačkou?
Katka: V první řadě jsem tam nešla s téměř žádnou ambicí. Chtěla jsem vědět, co by na mě řekla odborná porota. Takže jsem jen zkoušela a takhle to dopadlo. Ale nedávám si za to celé nějaký velký kredit. Jednoduše to tak dopadlo, ale já jsem v zásadě po celou dobu deklarovala, jakou hudbu poslouchám, co bych chtěla tvořit, co mě baví. V té době to byl především jazz a chtěla jsem být jazzovou zpěvačkou. Ani jsem neměla představu, co to znamená. Po soutěži mě překvapilo, jaký pocit měli lidé o mně. Každému jsem se líbila v jiném stylu a každý měl pocit, že má pro mě dobrou radu, jakým způsobem bych měla vést kariéru. Byla jsem v tom absolutně ztracená. Smlouva byla postavená tak, že do dvou měsíců jsem musela vydat album. V té době jsem vůbec nebyla autor, netvořila jsem vlastní hudbu. Přišla jsem k tomu jako slepé kuře k zrnu. Studovala jsem na vysoké škole a najednou jsem vyhrála Superstar. Takže jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Tím pádem první album vznikalo z toho, co mi bylo nabídnuto, a já jsem jako by neuměla stát za těmi písněmi. Přesto si myslím, že to byly velmi fajn popové skladby.

Kdy přišel ten bod zlomu?
Katka: Do dvou let jsme vydali “Naboso”, kde jsem už částečně autorsky participovala. Nechala jsem se však svést kapelou, že jsem tvořila tak, jak chtěli oni. Neměla jsem žádné hudební zkušenosti, takže jsem věděla, že asi ti kluci vědí lépe než já. Ale neustále jsem byla ve stavu, jako bych nevěděla, co dělám, a stále jsem váhala. Pak se stala velmi zásadní věc, že můj švagr Maťo Husovský, frontman kapely Komajota, už se mnou nemohl hrát. Jeho skupině se začalo dařit, tak se mnou nemohl trávit tolik času. Ale měl pro mě mladého šikovného kluka Dana Špinera. Přišlo takové dvacetileté ucho, s melírem a zlatým řetízkem na krku. Mám pocit, že jsme si od první chvíle sedli. Dano byl přesně nastavený tak, že on chce hrát jazz, a my jsme spolu začali jakoby hudebně růst. Ve stejnou dobu mě začal manažovat můj muž. Takže oba najednou vstoupili do mé kariéry. A takto jsme spolu dodnes. Najednou jsem měla pocit, že Dano mě nikam netlačí. Že nemá pocit, že bych měla vyrábět písničky tak či onak. Neuvažoval tak, že pojďme udělat hit, aby ho hrála rádia. On po celou dobu vnímal hudbu jakoby nenálepkově. Chápal, že hudba je naprosto široká a že jí nepotřebujeme dávat žádné škatulky. Pamatuji si, že když jsem přišla s prvními písničkami, strašně jsem se styděla.

Jak probíhala vaše první zkouška?
Dano: Katka zhasla světlo v zkoušebně pod zemí, kde nebylo ani jedno okno. Řekla mi, že má text, ale stydí se mi ho zazpívat. Tak jsme po tmě seděli u klavíru, Katka začala zpívat a já jsem v té tmě, nic neviděl, hledal jsem alespoň tóninu, abych ji začal doprovázet. A takto za několik dní vzniklo několik písní.

Katka: Ale já se v zásadě dodnes stydím. Stále si nejsem úplně jistá svými nápady. Jako bych nebyla dostatečně sebevědomá při člověku, který mi je tak blízký. Musela jsem si zvyknout na to, že Danko, jak měl rád jazz, tak hodně hrál. A já mu říkala, aby hrál méně, abychom se navzájem nepřekřikovali. Dano a můj muž mi dali absolutní důvěru a byli první, kteří řekli, že dělej tu svoji hudbu. Nikdy to nevyslovili nahlas, ale měla jsem pocit, že mi v tom důvěřují. I když jsem já sama sobě nedůvěřovala. Tehdy jsme se rozhodli udělat album Nebotrasenie, který vnímám jako náš první album. I přesto, že na něm ještě Dano nemá jméno. Odešli jsme od velkého vydavatelství, dostali jsme se k nezávislému Slnko Records, které nám dalo mnoho svobody, a jsme tam dodnes.

V podstatě do tvého života přišli dva klíčoví muži ve stejnou dobu. S oběma jsi tak sedmnáct let. Ty i Dano máte své vlastní rodiny. Jak to máte nastavené, protože pro běžného člověka je to možná těžká představa, že spolu pracujete nonstop, zavřete se na pár dní v chalupě, staráte se o sebe navzájem, jste už v podstatě jako partnerský pár?
Katka: My tři, i s mým manželem, jsme téměř neustále v autě na cestách. Až teď jsme poprvé po letech byli sami na chalupě.

Daniel: Původní plán byl, že tam bude Michal s námi, ale děti onemocněly, takže se vše změnilo. Teď to nazýváme naším manželským trojúhelníkem. Já jsem kmotr jejich syna, takže už jsme jako rodina. Myslím si, že chtít být spolu je příjemnější stav než některé kapely, které spolu být nechtějí, ale musí, protože jsou skupina. Katka je starostlivá a nemá problém o mě pečovat. Dokonce by mi i vyprala ponožky. (smích) Máme neobvyklý vztah. Ale zároveň, když jsme otevření v běžném životě, jsme otevření i hudebně. Když Katka zpívá své intimní nebo těžké texty, tak nemá problém mi je nejdříve ukázat. Kdybychom neměli blízký vztah, tak by se ta bariéra nedala překonat. Pak si potom citlivě řekneme, co by se dalo změnit, jinak upravit nebo čemu nerozumíme.

Katka: Často sdílíme společnou intimitu, například na pódiu. Lidé často řeší, že máme mezi sebou hodně intimity, ale můj manžel je při tom. On nás zvukově upravuje, nasvěcuje, všichni spolu cestujeme v jednom autě. V podstatě je to jako divadlo a my jsme jako herci, kteří mají svou roli. Ale zároveň je to částečně skutečnost, protože jsme opravdoví přátelé. Dano je jeden z mých nejbližších přátel. Myslím si, že to přesně funguje díky tomu a naše tvorba je taková, jaká je. Pro mě je velmi těžké hrát s někým jiným než s ním. Když někde vystupuji bez něj, cítím se velmi nejistě. On zná každý můj dech a jsou to naše písničky, ví kdy a jak vstoupit. Pak se cítím úplně svobodně, pohlcená pouze tou emocí. Když hraji s někým jiným, nemůžu si dovolit nic.

Daniel: Takže se dá říct, že jsem tvůj nejmilovanější pódiový partner a mimo pódia je to náš „manžel“. 

Málo lidí ví, že intimita není jen o fyzické úrovni nebo o tom, jak ji mnozí vnímají. Intimita může být o emocionální otevřenosti vůči druhému. Protože v dnešní době to není tak časté, že bychom skutečně vyjadřovali své autentické pocity. Vy jste mezi sebou našli rovinu, kde dokážete mluvit otevřeně na různých úrovních a dostat to do hudby?
Katka: Nikdy jsem nad tímto vědecky nepřemýšlela. Neměla jsem potřebu to pojmenovat, ale bylo to velmi dobře popsané. Není snadné se odhalovat před kýmkoli. Proto já velmi lpím na tomto partnerství a vztahu. Protože se neumím odhalovat před každým. Přesto to děláme na každém koncertě, ale zároveň Dano zná další moje vrstvy. A to není jako chodit na terapii, kdy po každých pěti terapiích hledáte nového terapeuta. Víte, že když někomu důvěřujete, máte ho rádi a je vám blízký, tak nechcete všechny své vrstvy vylíčit před dalšími lidmi. V tom metaforickém smyslu jsem byla před Danem již tolikrát obnažena, že je potom pro mě těžké udělat to jen tak s jiným hudebníkem. To prostě nefunguje, vztah se musí budovat. A když si podíváte na Dana s jinými zpěvačkami nebo hudebníky, tak tam jako byste nenašli rozdíl.

Daniel: Pro mě je to jiné v tom, že 1400 koncertů není málo. Mezi tím Katka stihla porodit dvě děti, byl covid. Takže za těch 17 let je toho opravdu hodně, v podstatě jsme třetinu roku spolu. Nejsme spolu jen na pódiu, ale i během zkoušek, v šatně, když jíme, jsme v autě.

A co tedy pro tebe znamená intimita?
Daniel: Pro mě je intimita domov. Víš, že když tam přijdeš, máš své pantofle, ponožky, pyžamo, máš tam polštář, který máš rád. Také když kolem tebe projde doma partner a udělá nějaký pohyb, ty to cítíš a víš, co to znamená. Nonverbální komunikace, na kterou dokážeš reagovat. A takové to je i mezi mnou a Katkou. To není samozřejmost, protože je to velká vzácnost. Když se ohlížím zpět, co jsme prošli, jaké jsme měli krize, jak jsme se na sebe dívali.

Katka: Jak sis jednou nasazoval sluchátka v autě, abys mě nemusel poslouchat. (smích)

Daniel: Ano, nebo jak jsem ti jednou musel velmi vulgárně vysvětlit, abys mě přestala strašit. Doslova na mě vyskakovala za každým rohem. Naposledy mě velmi vylekala, tak jsem použil velkou vulgaritu. Katka se rozplakala a už se to nikdy nezopakovalo. Poučili jsme se oba. Ale nejdůležitější pro mě je, že se máme rádi.

Intimita, křehkost, zpěv, klavír. To jsou prvky, které jsou zaručené, když člověk přijde na váš koncert. Ale z toho, co říkáte, vaše koncerty nejsou uniformní, nemají přesnou strukturu, že když si koupím lístek, tak je to vždy stejný zážitek. Z toho, jak prožíváte hudbu, jak ji tvoříte, mám pocit, že každý koncert je odlišný. Tak co je na každém koncertě stejné?

Daniel: Naše playlisty jsou předem dohodnuté. Máme naplánovaný, jaký chceme mít dramaturgický oblouk koncertu. Asi víme, kde je ten zlatý střih našeho konceptu. Například v Bratislavě byli na našem vystoupení divadelní kritici a po jeho skončení přišli za námi s tím, že to bylo nejlepší divadlo, jaké viděli za poslední rok. To, co je vždycky odlišné, jsou naše řeči. Něco vznikne spontánně, někdy je to připravené. Víme, o čem ten druhý začne mluvit, ale protože jsme na pódiu tak partnersky, tak na sebe reagujeme. Skáčeme si do řeči, občas se vzájemně dobíráme.

Katka: Každý má nějakým způsobem vystavěný svůj koncert, i projevy. Sledujeme lidi, co na ně zabírá, a potom to přenášíme i na další vystoupení. Ale v zásadě víme, že to, na čem se bavíme my, tak na tom se zpravidla baví i diváci. My například neumíme být ticho. Často řešíme i společenskou situaci a máme i písně, které jsou angažované tímto způsobem. Občas necháme mluvit i publikum. Někdy při písničkách pláčeme, pak se smějeme. Naše hudba je postavená na baladách. Lidé proto někdy čekají, že na vystoupení bude těžká atmosféra. Ale mezi tím se také hodně smějeme. Někdo by řekl, že je to až hysterické, nebo trochu maniodepresivní. Například jsme hráli koncert v Prešově a hodně jsme to natáhli. Uvědomuji si, že jsem překročila rámec mluvení, ale měla jsem pocit, že jsem doma, tak jsem měla pocit, že mohu mluvit i o takovýchto tématech. Byla jsem při tom úplně uvolněná. Také to závisí na tom, v jakém stavu přijdeme na koncert. Jestli je nám dobře, jestli jsme se nepohádali, protože se takové věci také stávají.

Na čem se obvykle pohádáte?
Katka: Minule jsme měli jedno nedorozumění a ty jsi potom celý koncert měl hlavu tak, že jsi se na mě nepodíval. A já jsem se skoro rozplakala, že ten můj partner tam akorát není, když ho potřebuji. Nebo jednou jsme se pohádali kvůli tomu, že mi nezazpíval jedno slovo ve vokálu. Mám pocit, že jsme velmi autentičtí a všechno to je na nás vidět.

Daniel: Já mám tři sestry, vyrůstal jsem se všemi v jedné místnosti. Mám pochopení, ale občas přeteče pohár. I v tom ženském prostředí si umím najít koutek pro sebe, kde jsem byl sám. Takže je tam určitá predispozice, že to umím zvládnout. 

Jedna vtipná otázka na závěr rozhovoru, při kterém jsem se takřka nedostala ke slovu. Co vám dokáže zavřít ústa?
Daniel: Jídlo. (smích)

Katka: Teď nedávno jsem byla s kamarádkami v Lisabonu. A já musím dát ven všechno, co mi proletí hlavou. Tak jsem tak všechno popisovala, hodnotila, až se mě najednou zeptali, jestli si fakt nemůžu nechat něco pro sebe. A to se známe skoro 30 let.

Foto: Patrik Minar