Kristina Májová: Postavy mě musí fascinovat, trávím s nimi roky
„Dlouho zvažuji, než se do nějakého tématu pustím, se všemi verzemi a úpravami je to práce na několik let,“ říká scenáristka Kristina Májová, která se svými náměty několikrát uspěla ve scenáristické soutěži FILMOVÉ NADACE, společném projektu energetické firmy innogy, České televize a Barrandov Studio.
Jaký byl důvod, že jste se rozhodla přihlásit do scenáristické soutěže FILMOVÉ NADACE a jak jste se o ní vlastně dozvěděla?
Nadaci jsem znala, stejně jako některé scenáristy, kteří uspěli. Jenže to bylo vždy s celovečerním scénářem, který jsem v té době neměla. V prvním ročníku se psala pouze hodinová etuda. Už si přesně nepamatuji, kdo mi řekl o televizní kategorii, kterou tehdy nadace měla. Ale vzhledem k tomu, že mezi oceněnými byli i dva moji tehdejší spolužáci, asi jsme nějak kolektivně dospěli k názoru, že je to dobrý nápad a že to zkusíme.
V roce 2011 jste bodovala se scénářem Sprateček, v roce 2016 pak se scénářem Dobrá hodina, o dva roky později to byl scénář Bílé velryby a v roce 2019 následoval scénář Karavan. Kde hledáte inspiraci pro psaní?
To je u každého scénáře jiné. Sprateček vypráví o dvou sestrách ve svatební den mladší z nich a byl nejblíž skutečné historce. Čím déle ale píši, tím méně autobiografické moje scénáře jsou. Dlouhodobě mě zajímají postavy, které se obětují pro druhé. A jak se snaží v tomto směru emancipovat se, najít si hranice, sebeúctu. V Dobré hodině se o to pokouší mladá dívka v 19. století, v Bílých velrybách muž ve středním věku, závislý na svém dvojčeti. Karavan je autorským projektem režisérky Zuzany Kirchnerové, tam s námětem přišla ona.
Právě scénář Karavan, který jste napsala společně se Zuzanou Kirchnerovou a s Tomášem Bojanem, čeká zfilmování. Vypráví o matce a jejím postiženém synovi, kteří zažívají dobrodružství na cestách v karavanu. Jak vznikl tento nápad?
To je spíše otázka pro režisérku Zuzanu Kirchnerovou. Já mohu mluvit o tom, čím mně její nápad přišel výjimečný. Rozhodla se vyprávět o matce postiženého dítěte jinak, než jak je divák zvyklý. Jako o rebelce, která se vydává na cestu po Itálii. Chtěla ukázat i temnější odstíny mateřství, potřebu hlavní hrdinky být sama sebou, tedy nejen matkou a pečovatelkou. Zuzana sama umí přicházet se silnými obrazy, vnímám svou úlohu na tomto projektu spíše jako dramaturgickou.
V jaké fázi Karavan nyní je a kdy ho diváci uvidí v kinech?
Film je nyní v postprodukci, v kinech bude příští rok. Měla jsem možnost vidět některé pasáže a troufám si říct, že se Zuzaně podařilo, co si předsevzala.
Film se natáčí v Itálii. Byla jste u toho osobně?
Nebyla. Jsem typ scenáristy, co při natáčení trpí. Vnímám tu všeobecnou nervozitu, stres, nutnost improvizace, která mi není vlastní. Obdivuji všechny, co se na place pohybují, ale nemyslím si, že bych tam byla přínosem.
Jak vy sama vnímáte roli velkých koproducentů, jako je innogy, pokud jde o podporu českých filmů?
Ze své zkušenosti a zkušenosti kolegů mohu říct, že podpora literárních scénářů v nadaci pomáhá nejen autorům finančně, což je zřejmé, ale i celému projektu. Snadněji se pak shání další financování developmentu, oslovují se další koproducenti. Sestavit rozpočet filmu je vždy složité, možnosti financování jsou omezené. Podmínky, které innogy nabízí producentům, jsou velmi vstřícné, takže jejich vstup může rozhodnout o tom, zda se daný projekt vůbec natočí. Troufám si tvrdit, že většina tvůrců řeší otázku, jak udržet kvalitu a nepřistoupit z finančních důvodů ke kompromisům, o nichž vědí, že filmu škodí.
Prozradíte, na čem právě pracujete?
Nedávno jsem dokončila dva projekty pro Voyo. Společně s Mirem Šifrou jsem napsala šestidílnou sérii Studna, která se právě natáčí. A také jsem s Petrem Hátlem spolupracovala na dokumentární sérii Kauza Kramný, která by měla mít premiéru v září. Nyní si dávám pauzu od krimi a píši o přátelství Buňuela, Dalího a Lorcy pro rozhlas. Je to téma, které mě fascinuje mnoho let. Už v osmnácti jsem si napsala osnovu, o čem by tento příběh měl být, tak mám radost, že jej mohu nyní zpracovat.
Text: Martin Pitro, foto archiv Kristiny Májové a Max Stano
